V nekonečné už brnkání a kvákání blafů, které zaplňují veřejný prostor, těžko rozeznáme informace. Ztrácíme schopnost vnímat devastaci politického jazyka. Právě ta proměnila slova v nálepky a zapříčinila marginalizaci politických témat. Čím dál, tím více přibližujeme jen permanentním provokacím či pouhým stížnostem, a to v celé naší civilizaci. Proto ve chvíli, kdy přijde nějaká krize, společnost znervózní a dostane se z velké části do stavu nesmyslné agresivní aktivity. I politici se předvedou jako zmatení chasníci a jejich vůle se upne k hloupostem nebo hledají diktátora, který za ně všechno vyřeší. Po roce 989 jsme se sice vydali směrem k liberální demokracii, ale ve skutečnosti jsme se nestali ani demokraty, ani liberály. A není se čemu divit. Parlamentní demokracie, která je spojena s rovností před zákonem, lidskými právy a relativně svobodným trhem, se zrodila na nepatrném kousku planety v průběhu 17. a 18. století mezi Anglií, západní, Francií a Nizozemskem a odtud se pomalu a s různým úspěchem šířila dál. Sice mezi dvěma světovými válkami jsme tyto myšlenky přijali, ale 20 let byla velice krátká doba. A pak přišly dvě totality hnědá a rudá a trvaly 50 let. Změnily ideál. Lidé milují nejvíc toho, s kým se mohou ztotožnit, a ne toho, ke komu mohou vzhlížet. Populisté to využívají, konzervují průměrnost, nechovají se jako politici, jsou to jen političtí podnikatelé. Filozofové nám již léta připomínají, že taková situace už v naší civilizaci nastala v pátém století před naším letopočtem v Řecku. Kultura tam dosáhla takového sociálního a politického uspořádání, které prosazuje udržení. Vyžadovalo, aby se racionální zprávy společnosti účastnila většina obyvatelstva. Jenže většina se začala vracet ke starým iracionálním kultům a obdivu silných či výřečných vůdců. A něco podobného se děje i dnes, kdy většina má k dispozici sociální sítě a my od bezbranných politiků slyšíme hlasité volání po návratu ke kořenům. Ty jsou však mrtvé jako struktury, které nesly. Jinými slovy přibývá politiků, kteří věří, že liberální společnost dneška musí vystřídat nejen u nás pevná forma a nový jasný řád, který jim dá možnost, aby všemu pod rouškou nesplnitelných slibů vládli. To známe, ale měli bychom si uvědomit, že dnešní krize nejsou hrozbou, ale naopak projevem demokratického systému. A my se musíme naučit je vstřebat a umět se jim bránit. Jak zdůrazňuje sociolog Andreas rekvizit z Humboldtovy univerzity, musíme mít odvahu přijmout zrychlení dynamického vývoje, v němž krize kumulují jako součást vyspělé liberální demokracie nebo jak napsal, že krup nich nebýt ptákem s očima vzadu.