Inaugurace Donalda Trumpa byla pozoruhodná v mnoha ohledech. Mimo jiné i tím, kým se při ní obklopil. V předních řadách totiž seděli byznysmeni z amerického technologického průmyslu patřící k nejbohatším lidem planety. Teprve za nimi členové a členky nastupující vlády. Ačkoli i ti tvoří nejmajetnější americký kabinet v dějinách. Přesto je to symbolická hierarchie vypovídající za Atlantikem očividně velké peníze. Politickou moc převzali už zcela nepokrytě, i když zrovna ve Spojených státech hráli v politice velkou roli vždy, nezdráhá se nyní bývalý prezident Biden místo demokracii mluvit už o vyslovené oligarchy. Mezinárodní organizace Oxfam nám k této následné případové studii pro rostoucí nerovnosti tento týden dodala i čísla. Za poslední rok rostly majetky nejbohatších třikrát vyšším tempem než v roce předchozím. To vedlo k tomu, že dolarových miliardářů přibylo o 204. Celosvětově jich je nyní na 2800. V průměru se každý den roku polepšovali o 2 miliony dolarů, 10 nejbohatších z nich dokonce o neuvěřitelných 100000124 hodin. Pro ty zároveň platí, že i kdyby o 99 % svého majetku přišli, stále miliardáři. Zůstali, že se jedná o nárůst nerovností, a tím pádem de facto bohatnutí jedněch na úkor druhých a ne žádnou všeobecnou prosperitu, ukazuje pohled na druhý konec žebříčku. Ve stejném období podle Oxfamu globální počet chudých stagnoval a počet hladovějících lidí dokonce stoupl. Rozevírání nůžek můžeme koneckonců se trvale sledovat i v české společnosti. % nejbohatších u nás vlastní skoro 40 % majetku, vyloženým miliardářům ho patří více než čtvrtina, což představuje daleko vyšší koncentraci majetku, než je obvyklá přinejmenším na západ od nás. Je to důsledek ne spravedlivé transformace a politiky, která od té doby kumulaci majetku nebrzdí žádnými podstatnějšími odvody. Zatímco dopracovat se k významnějšímu majetku s vysoce ceněné práce je už podstatě vyloučeno. Lidé v dolní části spektra mají život naopak čím dál, tím těžší. Kdoví, jak dlouho ještě potrvá, než se vzpamatují z obřího propadu kupní síly jejich mezd a platů v důsledku inflace. Třetina domácností končí kalendářní měsíc zadlužená nebo na nule. Rozsáhlá část nájemníků by činže neuplatil a bez dávek potravinové banky zaznamenávají rekordní zájem. Jak ukázal jeden starší výzkum této nerovné reality si při tom vůbec nejsme vědomí. Lidé v Česku odhadují, že pětině nejbohatších patří zhruba polovina majetku. Ve skutečnosti je to ale až 80 %. Stejně chybně předpokládají, že nejchudší pětina lidí u nás si mezi sebou stále rozdělí kolem 10 % majetku. Ta ale reálně nemá vůbec nic. Za ideální by přitom dotazovaní považovali, aby všichni měli víceméně stejně je nejbohatším 20 % by dopřáli okolo 30 % majetku a to by stáhli těm nejméně movitým. Tato pětina by se tak přišla pouze na něco přes 10 % celkového majetku. Je paradoxní, že podobně vycházejí stejně definované výzkumy všude po světě. Lidé nerovnosti dramaticky podceňují a intuitivně tuší ne po zcela rovné společnosti, ale takové, kde nerovnost dosahuje pouze omezených, rozumně odůvodnitelných rozsahu. Svět se však posledních dekádách ubírá směrem přesně opačným. Klíčovým důvodem je zřejmě to, co vedle otázky bazální spravedlnosti a ohledů na ty méně šťastné, trpících hladem a chudobou, akcentuje ve své zprávě i Oxfam. Neúměrný majetek se v určitém bodě promění v politickou moc. Hlasy jednotlivých lidí přestávají mít i v nominálně demokratických společnostech stejnou váhu, i když právě to je jejím základním předpokladem. Bohatí se zkrátka umí skrze politický vliv svoje bohatství a jeho rozmnožování pohlídat. Zakročit proti rok od roku vyšším reportovaným nerovnostem tak je zároveň rok od roku také nemožnější. Ačkoli tak Oxfam každoročně přináší řadu rozumných, v zásadě nikterak radikálních návrhů, co by se dalo dělat? Kupříkladu už jen jednomístná daňová sazba na ty opravdu největší mění, by zachránila lecjaký veřejný rozpočet, důchodový systém nebo školství. Nezmění se zcela jistě opět vůbec nic. Otázka je jen, jak jednou takto neudržitelná spirál skončí.