Nastupující americký prezident Donald Trump chce připojit ke Spojeným státům Grónsko. Je to zajímavé v mnoha ohledech. Nejde totiž jen o největší ostrov světa s necelými 60000 obyvatel a obrovským nerostným bohatstvím, nyní spravovaný Dánským královstvím, ale také a hlavně o změnu přístupu k mezinárodní politice, nahrazení respektu k mezinárodně uznávaným hranicím principem větší bere nátlakem, včetně hrozeb ekonomickou a dokonce vojenskou silou. Pojďme se podívat s lehkou nadsázkou na možné důsledky. Přesto jsme se, jak by vypadal svět, kdyby se běžnou součástí mezinárodní politiky stalo, že si bude každá země nárokovat území, které si jí z nějakých důvodů líbí, o kterém říká, že ho ze strategických důvodů potřebuje nebo že ho v historii někdy ovládala. A bylo to moc fajn. Když zůstaneme jenom v Evropě, například takové Maďarsko bude chtít připojit Slovensko coby Horní Uhry, kus části Rumunska, Srbska, přibližně v Hranicích Uherska před první světovou válkou. Koneckonců fanoušek Donalda Trumpa Viktor Orbán už si s myšlenkou velkého Maďarska reálně hraje.

Samozřejmě se stane najednou také legitimním. Nárok Ruska na Ukrajinu, která bývala součástí Sovětského svazu, o kterém teskní Vladimir Putin, ale také na kavkazské státy Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán a samozřejmě na středoasijské země. Německo by si mohlo pro změnu dělat zálusk na západní polovinu Polska a bývalé Východní Prusko, jehož část nyní patří pro změnu Rusku. Polsko by pak mohl nárokovat část Ukrajiny a Běloruska. No a Česko, aby nezůstalo stranou, by mohlo vznést nárok na Podkarpatskou Rus. Když už oni tak hezky psal Ivan Olbrachtova. No a vůbec nejlepší by bylo, kdyby si tu desku vzpomnělo, že by bylo moc fajn, když osmanská říše ještě před o něco více než 100 letech ovládala skoro celý Balkán. Mohli bychom samozřejmě pokračovat dál a v celém světě. Došli bychom nutně k tomu, že aby se naplnily potenciální ambice všech zemí na území rozšiřování, nestačil by v součtu k jejich uspokojení ani několikanásobek povrchu celé planety. No a kde není dostatek prostoru, tam začíná nutně boji. V boji samozřejmě vyhrává silnější, takže ve finále lze s nadsázkou vedeném myšlenkovém experimentu dospět až k mezinárodní politické konstelace, kterou popsal George Orwell ve svém románu 1984. Stojí tam proti sobě tři supervelmoci, které jsou v permanentním konfliktu Oceánie, Eurasie a i z Asie, což by mohlo u země zhruba představovat Severní a Jižní Ameriku s Velkou Británii pod nadvládou Spojených států, Evropu a část Asie ovládané Ruskem a zbytek světa pod nadvládou Číny. Pokud někomu připadá, že tam chybí třeba nějaká obdoba dnešní EU, tak mi to připadá správně a může se vrátit oklikou do dnešní reality a vzpomenout, na koho že to spojenci Donalda Trumpa nyní slovně útočí. Nejsilněji nejenže hrozí členské zemi unie Dánsku, ale i Elon Musk podporuje třeba německou AfD, která chce EU zcela zničit. Znovu opakuji, že tato vize, jak může dopadnout svět, kde mezinárodní respekt nahrazený silou je pouhou nadsázkou. Ovšem i o Donaldu Trumpovi se říká, že není dobré brát ho doslova, ale je dobré brát ho vážně. Takže ani tuto vizi nemusíme brát doslova, ale vážně bychom ji brát přece jenom mohli.