Přelom roku opět přinesl neradostné zprávy z oblasti nájemního bydlení. Vypadá to, že meziroční nárůst činží se v průměru vyšplhal až na 17 %. Kupříkladu byt na okrajovém pražském sídlišti, který by kvůli velikosti dispozici sotva stačil rodině s jedním dítětem už bez poplatku stojí 22000 korun měsíčně. Z Brna zase hlásí, že průměrná výše nájmu spolkne celých 60 % tamní průměrné mzdy. Za této situace bijí na poplach organizace pracující s lidmi bez domova. Zatímco dříve na ně byli odkázaní v podstatě výhradně lidé bez plnohodnotného zaměstnání, začínají se nyní množit případy těch, kteří normálně pracují, ale běžné bydlení už neuplatí. Není divu, celá polovina lidí u nás vydělává maximálně něco nad 30000 korun čistého. Mnozí výrazně méně neskládají lese tak na živobytí v páru, musí pro ně být současné běžné tržní nájmy nutně nedostupné. A před rozsáhlejší sociální katastrofou nás chrání jen příspěvky na bydlení. Jak kole, tak můžeme být za tento nástroj rádi. Je zřejmé, že je pouze provizorním kurýrování symptomu místo opravdového řešení krize bydlení. Dalšímu nárůstu nájmů jeho design účinně nebrání a navíc jde o dotování stále vyššího pasivního příjmu těch, tak jako takto zajištěných z eráru. Zaměřit by se tak bylo třeba na samotné tempo zvyšování nájmů, které aktuálně není de facto ničím brzděno a naopak poháněno stabilně vysokou poptávku po statku, bez kterého se nikdo neobejde. Teoreticky sice nájemníky chrání občanský zákoník, který dovoluje zvyšování pouze o maximálně 20 % v průběhu tří let, to ale platí jen pro nájemní smlouvy na dobu neurčitou, jež se v české realitě právě za účelem vyhnutí se tomuto omezení v podstatě nevyskytují. I proto dosahujeme podobných čísel meziročně a tempo zdražování je tak násobně vyšší, než zákonodárci očividně považovali za morální. S nárůstem mezd ve stejné době ho snad ani porovnávat netřeba. Snad jen připomínka, že zatímco tak lidem v nájmu zůstává čím dál míň disponibilního příjmu pronajímající, majitelům se jejich nemovitosti pohádkově zhodnocují a ještě jim podobně s novým tempem roste příjem z nájmu. Nerovnost jen bují. Politici se sice před časem tedy zmohli na stanovení alespoň nějakých mantinelů, nicméně už rezignovali na to zajistit, že budou skutečně účinné. V souvislosti s připravovaným zákonem o podpoře bydlení se sice zákaz řetězení smluv na dobu určitou v debatě objevil, nakonec s ním ale nepočítá. Důvodů, proč v Česku dlouhodobě nejsme ochotní k větší ochraně nájemníků, je samozřejmě celá řada, jejich populaci poměrně málo a jsou to z principu lidé chudší nebo mladí. Proti nim stojí zájem podobného počtu drobných pronajímatelů, kteří však mohou úspěšně brnkat na post komunistickou stranu nedotknutelnosti disponování s vlastním majetkem. Vzhledem k věkovému složení parlamentu a vlády se pak nutně vnucuje také otázka, zda vedla ideologické předpojatosti. Svou roli nehraje také to, že jsou politici a političky v tomto ohledu prostě sami. Stop výhodných privatizací, zajištění, a tak celou problematiku příliš dlouho vůbec neměli. Na radaru tváří v tvář nejnovějšímu vývoji není přehnané říct, že stojíme před sociální krizí obřích rozměrů. Nevyřeší se ani sama od sebe, ani několika drobnými pobídkami směrem k těm majitelům, kteří nyní své prázdné byty nepronajímají. Jakákoli výstavba potrvá. My však spíš potřebujeme zatáhnout za ruční brzdu a začít přemýšlet o opatřeních, jako je zmrazení či alespoň přísná regulace nájmů. Toto opatření mají předlohu v západních metropolích a od majitelů by po období Tučného zhodnocování nemovitostí a růstu nájmů bylo fér je v rámci bazálního společenského smíru alespoň dočasně požadovat. To bychom ovšem nesměli být postkomunistickém skanzenu, kde je neomezené vlastnictví očividně víc než společenský smír.