Není zvykem zvát na inauguraci amerického prezidenta světové státníky. Neměli by čas ani na společnou fotku, natož na pracovní jednání. Jinak tomu nebylo ani včera. Přesto, že Donald Trump pár zvučných jmen pozval. Omluvili se ale čínský prezident Si Ťin-pching, Trumpův protihráč na mezinárodní scéně, i maďarský premiér Viktor Orbán coby jeden ze skalních Trumpových fanoušků. Oficiální roli tak opět sehráli velvyslanci. Poněvadž ale bylo k dispozici zhruba 220000 vstupenek, postaral se republikánský tým, aby mimo jiné připadly těm politikům, k nimž má Trump blízko. A jim, že by pobyt na washingtonském výsluní mohl pomoci v Latinské Americe. To je například kontroverzní argentinský prezident milý, jenže pokládán za jednoho z nejučenlivější v Trumpových žáků, nebo salvadorský diktátor Bukele. Starý kontinent na inauguraci reprezentovali zejména zástupci stran sdružených v europarlamentní frakci patrioti pro Evropu. Z Česka tak dorazily delegace hnutí ANO, motoristu sobě i šéf přísahy Robert Šlachta. Ostatním českým Trump lovcům zůstaly oči pro pláč a mohli si leda jako poslanec za SPD Jiří Kobza v ČT narazit červenou kšiltovku sdělující, že Trump udělá Ameriku opět velkou. O odlesk slávy 47. prezidenta Spojených států ale stojí i kabinet Petra Fialy. A tak od politiků ODS slýcháme, jak pevné vazby má na republikány koalice spolu. Vládní bezpečnostní poradce Tomáš Pojar je dokonce ve Washingtonu a snaží se vést konzultace s Trumpovými spolupracovníky. Kde by u nás zítra přistáli marťany? Museli by získat dojem, že jediným svorníkem české politiky je veškerým hodnotám vzdálená neřízená střela v Oválné pracovně. Tím se dostáváme k motivaci těch, kteří u nás před Trumpem stojí v hlubokém předklonu. U jedněch vítězí chladnokrevný pragmatismus, který by ještě šlo obhájit českými národními zájmy o druhých pak snaha přihřát si vlastní polívčičku a vytěžit maximum pro svoji popularitu. Mnohé usnadňuje Trumpův odpor k progrese vezmu a všemu, co souvisí s Vogue kulturou. Naopak na prvním místě stojí tradice a konzervativní hodnoty. Přestože jediným, na čem kdy Trumpovi záleželo, byly peníze a moc. Možná je to tím, že brát ohledy na druhé nebo přizpůsobovat se regulacím psaným i nepsaným pravidlům už řadu lidí unavuje. Každopádně se Trumpovi podařilo za sebou shromáždit stále vlivnější politickou frontu akcentující národ, suverenitu i despekt vůči globálnímu řádu a globálním institucím. Odtud také spojenectví s evropskou krajní pravicí, do nějž tolik investuje i Trumpova pravá ruka Elon Musk. Schválně se ale počkejme, kolik červených kšiltovek zůstane na hlavách poté, jakmile země typu ČR začne čerstvý americký kurz poškozovat. Nebo se snad máme radovat z Trumpova protekcionismu, hrozících celních válek, izolacionalismu, tlaku na vojenské výdaje ve výši pěti % HDP nebo z vyjednávání s ostatními mocnostmi za zády menších států. A nezapomene nakonec prezident USA na své evropské fanoušky. Jeho cílem přece není spasit svět. On je srdcem byznysmen, jemuž záleží na povznesení jeho domoviny a hladkém chodu její ekonomiky. Třeba dokonce i tentokrát zůstane za očekáváními a nedojde ani na handrkování s Dánskem o Grónsko nebo s Panamou o tamní průplav. I u nás nakonec nad sympatiemi k Donaldu Trumpovi převáží obliba Trump s mou coby politiky těžící z pocitu mnohých lidí, že jsou na obtíž na okraji a nikomu na nich nezáleží. Jejich hněv již dohnal americké demokraty a pomalu též válcuje jednu evropskou zemi za druhou.