Smrt někdejšího amerického prezidenta Jimmyho Cartera by za jiných okolností mohla snadno zapadnout, vždyť byl ve funkci už velmi dávno. Jenže Carter byl podivně neúspěšný prezident a také nezvykle úspěšný bývalý prezident. Že jim visel Carter? Vlastně vůbec nebyl neúspěšný ani jako člověk, ani jako politik. Vzpomínka na něj je ale jiná. Nastoupil do funkce v roce 977, částečně i díky rozvratu u republikánů ale zdědil velmi složitou ekonomickou a společenskou situaci. Spojené státy zažívaly dvojcifernou inflaci, vysokou zločinnost a jak on sám zdůrazňoval, atmosféru nedůvěry, za čtyři roky se nedokázal s těmito neduhy vypořádat. Vypadal bezradně, a proto ho v roce 1980 ve volbách smetl optimisticky naladěný Ronald Reagan kartu v apel, aby v období nedostatku energií lidé šetřili, a sám si vzal nedostatečně vytopeném Bílém domě. Svetr ho přežije ne méně než jeho nezpochybnitelné úspěchy v řadě věcí. Skutečně měl smůlu. Konec jeho prvního, a jak se ukázalo, jediného období poznamenala známá krize po únosu amerických občanů novým režimem v Íránu. Jeho pokus dohodnout se se Sověty na lepší kontrole zbrojení Moskva sabotovala invazí do Afghánistánu se. Jediné období toho ale stihl i tak hodně. Nejčastěji se připomíná jeho podíl na mírových dohodách mezi Egyptem a Izraelem, které měly velký dopad i na průběh studené války mezi Amerikou a Sovětským svazem. Někdy šlo úspěchy, které měly své kritiky, třeba zlepšení vztahů s Čínou za cenu od uznání Tchaj-wanu. I když Carter současně prosadil zákon, který posílil obranyschopnost této země, z Bílého domu odcházel zahanben, ale nikoli zapuzen. Našel svou roli v aktivním post prezidentství, které nově definoval nezvykle vysoký věk, kterého se dožil, mu v tom samozřejmě pomáhal. Objevoval se na řadě míst světa, kde díky autoritě exprezidenta, supervelmoci a širokému úsměvu dokázal pomáhat v řadě ohledů v Bosně, na Haiti nebo v Etiopii a Eritreji. Nezbavil se určité naivity. Před 30 lety pomohl při vyjednání dohody se Severní Koreou, která slíbila, že nevyvine jaderné zbraně. Výsledek známe, přesto, jako kdyby se snažil po celou 2. polovinu života napravit některé své politické chyby. Bylo to mimo jiné díky něčemu, co jsme zapomněli. Carter nastoupil do funkce jako dvaapadesátiletý, což bylo po dlouhou dobu zcela standardní. Amerika má za sebou i před sebou éru starých prezidentů. Dokonce i Kamala Harrisová před čtyřmi lety byla jako viceprezidentka při nástupu starší než kdysi Carter. Carter už před lety velmi kritizoval Donalda Trumpa a byl v řadě ohledů jeho opakem. Rád mluvil o morálce, náboženství, pokořen nebo skromnosti a snažil se podle nich žít jako člověk. Byl to také on, kdo ustavil federální ministerstvo školství, které se Trump právě chystá zrušit, prosadil předání panamského průplavu Panamě. Před pár dny Trump mluvil o možnosti průplav znovu převzít. A když dnes Trump hovoří o obnově těžby fosilních paliv v chráněných arktických oblastech, kde vlastně o krok, kterým ruší Carterova rozhodnutí z konce 70. let. Životy politika jsou ale plné paradoxů, protože oba si byli v něčem podobní. I Carter vstupoval do politiky jako multimilionář. I když zdůrazňoval své skromné začátky, prosadil se v Demokratické straně jako oponent standardnějších potenciálních prezidentských kandidátů. Vystoupal nahoru jako odpůrce establishmentu pomocí špetky populismu a do Bílého domu dorazil jako washingtonský outsider. Měl příležitost mnohé pokazit, mnohé napravit a odejít jako uctívaná osobnost.