Nově zvolený prezident Spojených států amerických Donald Trump ruší svými dekrety jedno rozhodnutí předchozí vlády za druhým a další rušení avizuje už i ve spolupráci s kongresem, ve kterém má ale většinu jeho republikánská strana. Pokud slyšíme české opoziční politiky, tak něco podobného může být ve zdejších poměrech už na podzim. Aktuálně posílá hnutí ANO k přezkoumání důchodovou reformu k Ústavnímu soudu a některé její části chce zrušit po svém návratu k moci. Vzhledem k aktuálním preferencím to není nic nemožného. Hnutí ANO atakuje hranici poloviny mandátů v PS a bude záležet už jen na tom, které politické strany do ní vstoupí a které podobně propadnou jako v minulých volbách. Hnutí se může obtížně hledat koaliční partnery a dosavadní vládní koalice není tedy stále ještě bez šance na pokračování své vlády. Pokud ale bude muset žezlo moci předat, pak může sledovat, jak přicházejí vniveč všechny její reformy, které tak obtížně navzdory obstrukcím prosadila. Přitom samozřejmě i hnutí ANO by mělo být rádo, že je za ně vládní koalice vymohla a přinesla za to také politickou odpovědnost. V případě důchodové reformy to zajisté není moc reforma, ale drobné změny, které ale jsou víceméně nezbytné a musela by je provést každá vláda. Těžko říci, jak se s nepříznivým demografickým vývojem chce případná vláda ano popasovat sama. I pro ně bude velkým problémem stále vyšší výdaje za státem garantované penze. Manévrovací prostor každé vlády pro svůj program bude stále užší. Ano, s tím ostatně zkušenost má vláda Bohuslava Sobotky s jeho účastí zcela nekompromisně zrušila penzijní reformu předchozí vlády Petra Nečase, pro kterou je slovo reforma mnohem patřičnější. Na kolik měla přinést další skutečné prostředky do důchodového systému. Zároveň samozřejmě mírně nabourávala ten průběžný, když část prostředků z něj mělo být odevzdáno soukromým fondům. Bankovní sektor se už na to připravovali. Když rozhodnutí bylo zvráceno, může tak dopadnout i vládní úsporný balíček i další změny. Skoro je to na úvahu o pomíjivosti politických rozhodnutí a práce politické reprezentace. Receptem proti tomu může být jen dohoda širšího politického spektra na zásadních změnách, ke kterým ty důchodové například patří. Nade vší pochybnost. Politická scéna je ale fatálně rozdělena. Opozice s vládou odmítá jakoukoli spolupráci. No a vládní politikové si zase představují, že snaha o dohodu spočívá jen v tom, že budou partnera dopředu. Jsem se informovat o svých záměrech při nulové toleranci opozice a nulové empatii vlády pak ale logicky pojde nula od nuly a je tu otázka, k čemu je vlastně celý politický proces, když se změní v nekonečný proces přijímání a rušení zákonů. Vláda, opozice se zejména neshodnou, kdo je za to odpovědný. Svým způsobem jsou ale i odpovědné obě strany. Nějak si neuvědomují, že kromě jejich voličů jsou tady i nezanedbatelný voličové, kteří si o věci myslí něco zcela jiného. Hlavním principem demokratického zřízení by mělo být, aby všichni mohli žít vedle sebe a nemít přitom pocit, že jsou jednou na koni a podruhé pod ním. Je asi marné něco takového připomínat. Ve volebním roce a po předchozím roce plného obstrukcí, silných slov a vzájemných urážek. Představa, že příští premiér bude ale podobně jako nový americký prezident před svými příznivci trhat jedno rozhodnutí bývalé vlády po druhém, je značně frustrující.