Svět se změnil, říkali si mnozí Češi po příchodu pandemie COVID-19. Uplynulo pět let a svět je pořád z té podobě, do jaké se změnil tehdy už je tedy načase najít odpověď na otázku, v čem tedy od prvního nárazu krize žijeme? Připomínku, jak jsme se změnili, poskytl Český statistický úřad, když publikoval tzv. sektorové účty za druhé čtvrtletí letošního roku, což jsou obecná data, jak hospodaří jednotliví hráči na ekonomickém poli a mezi nimi především domácnosti. Jsou to poměrně obecná data, protože vysvětlují, proč se dosud neprobouzí. Tuzemská ekonomika ale dosud klopýtá po dně, lepším případě na úrovni předkrizové doby. Zásadně zpráva, že Češi neustále spoří, možná s obavou, že bude ještě hůř. Stranou odkládají plných 19 % svých příjmů. Zvláštností je, že v časech před krizí dávali stranou jen 11 % příjmů. To se zvýšilo nástupem COVIDu takřka okamžitě ho současnou úroveň a od té doby dochází jen k drobným změnám. Něco zásadního se v hospodaření domácností změnilo a zřejmě také obecně v přístupu Čechů ke světu. V jiných zemích k tomu totiž nedošlo. Je pravda, že se míra úspor části členských států zvýšila, vždy to ale bylo jen o dvě nebo tři %. Nešlo o kvalitativní změnu. Výjimkou jenom Maďarsko, kde míra úspor vyrostl zvláště v druhé fázi krize po nárazu historické inflace. Otázka tedy zní, co Čechy a Maďary odlišuje od zbytku Evropy? Že se chovají tak ne ekonomicky a cpou peníze do slamníku, i když vinou zdražování ztrácejí na hodnotě. Důvod může být tom, že jde o národy, které historická zkušenost naučila hájit své dosavadní postavení. Pak se od nich dá právě čekat jen takové defenzivní chování, které ovšem brzdí nejen pokrok, ale také oživení ekonomiky po krizi. Přitom nejde o to, že se rodiny mají špatně, pokud jde o reálné příjmy, když se už dostali o tři % nad předkrizovou úroveň. Mohli bychom sice čekat na ještě lepší časy, ovšem pokud budeme i nadále šetřit pětinu ze svých příjmů a s nákupy nebo investicemi čekat na ty lepší časy pak nepřijdou. Tak je to jednoduché. Stálo by tedy za to rozřešit otázku, jak zablokované Čechy přesvědčit, aby změnili své chování. Teoreticky by bylo možné, že začnou investovat do nemovitostí. Nakonec bytů je nedostatek, ovšem v tomto ohledu se příliš zlepšit ani nemohou. Opět patří k tradičním zvyklostem Česka, že rodiny utrácejí hodně peněz za bydlení. Platí to už od komunistických dob, kdy je stát naučil přispívat o družstevní výstavby nebo obecně stavět v šedé zóny s pomocí melouchářů. Za investice Češi trvale vydávají 11 % svých příjmů. To je třetí nejvyšší podíl v Evropě a těžko po nich chtít ještě něco navíc. Přitom každého muže odradit, že realitní magnáti využili příležitosti a za pár posledních let zdražily byty na dvojnásobek. Cesta ze současné krize, kterou lze téměř nazvat krizí polistopadového kapitalismu, je třeba teprve objevit a člověk pomalu dochází k poznání, že jenom na neviditelné ruce trhu to nechat nemůže. Nabízí se nějaké recepty? Pokud chtějí lidé spořit, a tím to nikdo nezakáže, lze je však přesvědčit, aby své peníze poslaly do kapitálových fondů a jejich správci přemluvit, ať peníze nevyvádějí do investic cizině. Zároveň je třeba najít finanční model, který by usnadnil investice, tedy ulehčil cestu k novému bydlení, nejlépe zakládáním družstev. Nejde však o to znát recepty bude třeba ještě uskutečnit, a to už bývá těžší.