Fenomén, že vítězové parlamentních voleb nakonec mohou skončit zcela mimo vládu, není vůbec nový a známého i od nás. Podobný osud by mohl stihnout také rakouské pravicové Svobodné, kteří vyhráli volby do Národní rady. Bylo to přitom vůbec poprvé, co v nich nezvítězili buď konzervativní lidovci, nebo sociální demokraté, kteří spolu téměř osm desítek let dominovali místní politiku a jak tvrdí kritici, dlouhá léta se přitom nerozpakovali považovat Rakousku za svou kořist. Překvapí, protože se jim představa, že by se nyní museli dělit s někým dalším, příliš nezamlouvá, a tak teď nechce mít ani jedna z nich s vítěznými svobodnými nic společného. Lidovci současného rakouského kancléře Karla Nehammera, kteří skončili druzí, spatřují největší překážku v osobnosti lídra svobodných Herberta Kickla. Už během uplynulé kampaně ho označovali za štváče, který prý šíří ve společnosti nepokoj a nenávist. Navíc nemá daleko k nejrůznějším konspiračním teoriím, třeba v souvislosti s covidovou pandemií. Jinak se ale obě strany zase tolik neliší v pohledu na migraci, ani pokud jde o recepty, jak znovu dosáhnout ekonomického oživení. Svobodní i lidovci se během uplynulé volební kampaně vymezovali proti novým majetkovým daním, které navrhovali sociální demokraté, či dalším regulacím, které by zohledňovaly ochranu životního prostředí a klimatu, což akcentovali zelení. Sociální demokraté zase považují Svobodné za pravicové extremisty nebo rovnou fašisty, který už jenom proto nemají podle jejich názoru být ve vládě. Potvrzením jejich postoje se zdá být událost, k níž došlo doslova pouze desítky hodin před volbami. Na jednom z vídeňských hřbitovů se konal pohřeb bývalého politika svobodných, jenž byl zároveň členem jednoho z radikálních velkoněmeckých studentských spolků, tzv. Boršov. Tu při této příležitosti mimo jiné zazněla jedna z tradičních písní spolku. Pochází sice z 19. století, avšak později se stala součástí písňového fondu příslušníků SS. Teď i účastníci zmíněného pohřbu zpívali znovu, přičemž mezi nimi byli také významní politici svobodných v čele s jejich volebním lídrem ve Vídni Haraldem Štefanem. Mohlo jít samozřejmě o hloupou náhodu, stejně tak o nevědomost, co všechno je s Danou písní spojeno. Avšak jako úplně pravděpodobné se to nejeví. Právě podobně laděné skandály a sandálky dlouhodobě brání tomu, aby bylo možné rakouské Svobodné považovat za seriózní partnery do vlády. Šanci dokázat opak měli ve svých skoro 70 let trvajících dějinách hned třikrát. Nakonec pokaždé kvůli nim vláda předčasně skončila. Většinou se tak stalo proto, že strana nedokázala překlenout rozpor mezi seriózní a někdy i nudnou vládní politikou a nutkáním být současně i opozicí vůči silnějšímu koaličnímu partnerovi. Pokud se pro to nestane nic převratného, například že by rakouští lidovci a sociální demokraté v reakci na špatné volební výsledky svrhly své předsedy, tak budou právě oni, čili druhý a třetí v pořadí, v sestavovat příští vládu už to nebude tak jako kdysi velká koalice. Na to nemají dostatečnou sílu. Zřejmě k tomu budou potřebovat ještě některou z menších stran liberály nebo zelené. Přitom není vůbec jisté, zda má takové spojenectví šanci vydržet celé pětileté období. I tak by mohla nakonec podobně vratká koalice představovat větší jistotu, než pokud by příští rakouskou vládu vedly volební vítězové ze strany Svobodných.