Vláda má vážný reputační problém s rozpočtem na příští rok. Ani ne v tom, že v něm počítá se schodkem 241 miliard korun, takže je zjevné, že stát nedokáže hospodařit vyrovnaně ani v době, kdy zrovna nečelí žádné větší krize. A to jsme si už vcelku zvykli. Problémy hlavně v tom, že se ukázalo, že rozpočet obsahuje totálně vybájená čísla, a také ve způsobu, jakým premiér tento rozpočtový iluzionismu zahájí. Bez nadsázky jde o zatím největší ránu pověsti kabinetu, který sám sebe hrdě označuje za racionální a odpovědný. Fakta Národní rozpočtová rada upozornila, že v návrhu rozpočtu, který připravil ministr financí Zbyněk Stanjura, jsou o desítky miliard nadsazené příjmy a naopak odstřelené výdaje. Konkrétně Stanjura počítá s naprosto nerealistický příjmem z výnosů z emisních povolenek a s tím, že stát vydá nerealisticky málo na zákonnou podporu obnovitelných zdrojů energie. Díra ve Stanjurovi návrhů tak podle rozpočtové rady činí celých 40 miliard korun. Nic na tom nemění to, že díru chce Stanjura částečně zalátat změnou zákona tak, aby stát nemusel platit tzv. solárním baronům tolik peněz jako dosud. Rozpočet se má vždy sestavovat na základě platných zákonů a ne na principu. Co by kdyby? S přístupem, který vláda předvádí, by se dalo do rozpočtu napsat vlastně cokoli. Ministerstvo financí by si třeba mohlo vybavit prognózu razantního ekonomického růstu a rozpočet by byl na papíře rázem vyrovnaný. Přístup Zbyňka Stanjury je sám o sobě samozřejmě ujetý, ale ještě horší je pravděpodobně způsob, jakým o hájí premiér Petr Fiala. Ten prohlašuje, že to vlastně vůbec nevadí, protože cituji výdaje rozpočtu mají být 2,3 desetiny bilionů a Národní rozpočtová rada mluví o nižších desítkách miliard. Konec citátu. To je naprosto neuvěřitelná bagatelizace, protože rozměr výmyslu přece není možné poměřovat celkovým objemem rozpočtu, ale jen tím, co tyto peníze v rozpočtu skutečně znamenají. 40 miliard, to je více než dva roční rozpočty ministerstva kultury. Můžeme to ale vzít třeba i přes chodeb. Kdyby Zbyněk Stanjura počítal poctivě, zvýšil by se schodek státních financí o 16 %. Premiér tedy ve skutečnosti bagatelizuje rozměry díry, před kterou by se za svoji malost styděla i rozpočtová Macocha. Lze se domnívat, že pokud by takový rozpočet tu fialově přinesl jiný ministr financí než jeho stranický místopředseda, vyhodil by ho oknem tento rozpočet nikoli ministra. Ministr sám by ale byl zralý na vyhození z vlády. Ministru financí se přece někdy říká strážce státní kasy. A pokud je někdo střeží jako Zbyněk Stanjura stylem pár desítek miliard, jsem, pár desítek tam. Ono to nějak dopadne. Tak nedělá svou práci dobře. Selhání Zbyňka Stanjury s rozpočtem není o nic menší než selhání piráta Ivana Bartoše se stavebním řízením. Pokud předtím Petr Fiala zavírá oči a místo toho, aby Stanjuru odvolal jako Bartoše nebo ho minimálně vážně varoval, tak je to možná dobře pro jeho pozici v ODS, ale rozhodně to není dobře pro Česko. Musím říci, že svým postupem Petr Fiala bohužel popírá sám sebe. Rád se vymezuje proti populismu, jehož podstatou je slíbit voličům cokoli bez ohledu na to, že to není možné splnit. Říkat jim, co chtějí slyšet, bez ohledu na to, že to není pravda. Jenže to, co Petr Fiala předvádí nyní, je svým způsobem úplně stejné. Jeho voliči chtějí rozpočtovou odpovědnost, nižší schodky, nižší zadlužování, a tak jim všechno slíbí, i když ví, že to, co říká, není pravda, že všechno stojí na vybavení. Výslech Petra Fialy, Zbyňka Stanjuru a vlastně celou ODS tak lze označit za průkopníky zcela nového politického směru, který můžeme nazvat rozpočtovým populismem. Premiérovi coby politologové se po návratu do akademické sféry bude tento termín možná ještě docela hodit.