Měřit a interpretovat nálady občanů je ošidné. Přece jen se jedná o poměrně abstraktní veličinu. Podceňovat ji ale nesmíme, vždyť právě pocity vesměs rozhodují o volebních výsledcích. Proto stojí za pozornost i průzkum, jehož výsledky opět po roce zveřejnila agentura NMS Market Research. Zvlášť když skýtá srovnání české a slovenské společnosti. Začněme u východních sousedů. Už jen kvůli žhavé půdě, která na Slovensku je. Loni si 60 % Slováků myslelo, že je čeká stejně dobrý nebo lepší rok, než byl ten předchozí. Nemuselo jít nutně o naděje vkládané do tehdy čerstvého Ficova kabinetu. Stačit mohla i pouhá vyhlídka na změnu. Směrem k roku 2025 se však stejně vyjádřilo už jen 44 % respondentů. Vinu na tom vedle politické nestability a nekončící ukrajinské války může mít i úsporný vládní balíček. Zatímco pravicoví voliči pohlížejí na Fica skrz prsty z principu, ty levicové mohli rozladit ekonomické recepty, které by spíše slušel i protilehlému táboru. Slovákům není co závidět. Rozdíly v životní úrovni různých skupin a regionů se nesmazávají. Hospodářské potíže jsou lemovány pokusy politiků destruovat kulturu či ochranu přírody. Otazníky se vznášejí i nad zahraničněpolitickým směřováním Slovenska. Tamní demokratický právní stát prochází zatěžkávací zkouškou, ve které ne každá transformující se společnost uspěje. Údaje z ČR jsou téměř zrcadlově obrácené. Že bude rok 2024 stejně dobrý nebo lepší než rok 2023 se domnívalo 47 % z nás. Ve vztahu k roku 2025 jsme ale optimističtější, aspoň to vyplývá z reakcí 55 % dotázaných. A opět můžeme zvesela spekulovat, zda je to zvládnutím problému s cenami energií a inflací, stabilním postavením země v globálním měřítku nebo těšením se na volby, v nichž je favoritem Babišovo hnutí ANO. Jako vysvětlení se nabízí také akcenty, jež se objevily ve vánočních a novoročních vystoupeních premiéra Fialy i prezidenta Pavla. A sice, že jsme národ sebevědomí, šikovný, schopný vypořádávat se s problémy. Jenže ani my nemusíme být imunní před slovenským scénářem. Konspirátoři a dezinformátoři jsou u nás na koni, stejně jako v zemi pod Tatrami. Rovněž my se necháváme unášet kulturními válkami, zastiňujícím i reálné starosti s poloprázdnou státní kasou, rozvojem regionů či stavem veřejných služeb. Podobně jako Slováci jsme unaveni i za situace na Putinem válcované Ukrajině. Stačí, aby nějaký politik ztratil zábrany nebo někdo jiný škrtl pomyslnou zápalkou a barikády vyrostou raz dva. Hodně záleží na tom, jestli partaje budou dal přilévat olej do ohně a v oponentech vidět satanáše, nebo jestli si uvědomí, že kdyby se ani příští vláda nedočkala konstruktivního parlamentního prostředí, může na posouvání Česka kupředu zapomenout. Na Slovensku se nejsilnější strana směru už nedokáže spolehnout ani na všechny druhdy koaliční poslance. Zbytek demokratického spektra si s ní nehodlá zadat ani náhodou. U nás existuje tendence ostrakizovat Andreje Babiše a hnutí ANO. Kdo nadhodí variantu, že by s ním mohla spolupracovat některá z vládních stran, dočkal se jen rozbouřených reakcí. Což s oligarchou s bývalým komunistou, s estébákem. Spousta výhrad k lídrovi opozice má racionální základ, další jsou nafouknuté a jiné falešné. O to ale nejde. Chceme, aby ano zůstalo součástí hlavního demokratického proudu, chránilo instituce a respektovalo české členství v EU a NATO. Pak se nesmíme tvářit, že je na protějším břehu, kam nelze doplavat, ani do křiknout. Kdyby tomu tak skutečně bylo, izolovaný Babiš se dál radikalizoval a partnerství navazoval výhradně s extrémními silami u nás i za hranicemi. Mohl by nás optimismus přejít jako Slováky. Ještě tomu ale můžeme chladnými hlavami předejít.