Německá opoziční CDU nominovala Ursulou von der Leyenovou, předsedkyni Evropské komise, od roku 2019, na druhé pětileté období v této funkci. Formálně to zatím neznamená, že je oficiální kandidátku evropských lidovců. A i kdyby tomu tak bylo, o obsazení vysoké funkce rozhodují v konečné fázi stejně výlučně lídři členských zemí. Přesto má Ursula von der Leyenová své znovuzvolení téměř jisté. Za prvé proto, že v době zhoršující se mezinárodní situace, nevalné výkonnosti evropské ekonomiky, znejisťující perspektivy návratu Donalda Trumpa k moci v USA či sílícího politického tlaku euroskeptických populistů, potřebují vlády především kontinuitu. Nebudou chtít improvizovat s novou tváří v čele evropské exekutivy. Za druhé a tím spíš, že von der Leyenová ve vysoké funkci uspěla. Její bilance je pozoruhodná zejména proto, že se jí dařilo obvykle nacházet správné odpovědi na mimořádné situace, kterým musela čelit. Společný nákup vakcín pro občany unie, společná půjčka v podobě fondu obnovy, nákup zbraní pro Ukrajinu, nabídka kandidátského statusu Kyjevu jsou jen ta nejviditelnější z mnoha společných rozhodnutí zemí unie dokazujících, že německá politička umí navrhovat originální a účinná řešení. Za třetí má von der Leyenová klíčové argumenty na své straně i proto, že ji podporuje německý politický establishment, ačkoli ji nominuje strana, která je momentálně v opozici, a vysokou podporu také tří stran stávající vládní koalice. Svou vlajkovou lodí, návrhem Zelené dohody pro Evropu, tedy Green Deal m, si získala přízeň zelených i dalších levicových stran, a to nejen v Německu. Žádná z vlád 26 zemí s výjimkou té maďarské nemá vůči jejímu fungování výhrady. Von der Leyenová pojímá sice pozici Evropské komise v mocenské struktuře unie ambiciózně, ale zároveň jednoznačně jako službu svrchovaným státu. Rozumí si s většinou premiérů a prezidentů od Emmanuela Macrona po Petra Fialu působí suverénně, ale nikoli nepříjemně. Neprosazuje okatě německé zájmy, někdy spíše naopak. A v nejisté době je přece jen lepší mít na jedné z nejvyšších židlí v unii představitelku nejbohatšího a nejsilnějšího členského státu. Za čtvrté pak připomeňme, že to je žena, dokonce první žena, která kdy řídila Evropskou komisi. Žena rozhodná, ale i pohledná, vždy perfektně upravená, se skvělou angličtinou a vynikajícím zázemím. Za čtyři a půl roku si získala respekt napříč Evropou i v zahraničí. Svou kultivovaností a dojmem silného, ale přesto umírněného sebevědomí. V lidoveckých řadách v členských zemích se momentálně nevyskytují těžkotonážní politikové, nejlépe bývalí premiéři či premiérky, kteří by mohli von der Leyenovou ohrozit. Nebezpeční pro ni budou ovšem ti, kdo obsadí další vrcholné stolce na evropském Olympu, který příští předseda Evropské rady a šéf diplomacie EU. Hlavním handicapem jejího prvního období byla a je nulová spolupráce s Charlesem Michelem, který řídí schůze šéfů států a vlád. Ačkoli vina za to padá především na jeho hlavu, oslabuje to také její postavení. Pokud bude pokračovat, zůstane von der Leyenové pro příštích pět let jeden nedodělek, a to loni vyhlášeným z nich geopolitické Evropské komise. Tato ambice naráží na všech stranách ve velké členské státy na postavu šéfa evropské diplomacie, na předsedu Evropské rady, který se bude před světem holedbat, že on je tou jedinou skutečnou tváří EU. Bude tedy o to, nakolik se s těmito budoucími kolegy dokáže domluvit a kam ji členské státy pustí? Protože lídři sedmadvacítky mají sice rádi v čele komise výkonného a šikovného politika, ale ne nikoho, kdo by jim přerůstal přes hlavu.