Necelý rok před volbami představila vláda Petra Fialy svoje priority pro zbytek volebního období. Dozvěděli jsme se, že chce dokončit důchodovou reformu, prosadit některé změny v systému sociálních dávek nebo schválit novelu školského zákona. Podle premiéra Fialy vláda už splnila 90 % bodů ze svého programového prohlášení a nechystá tudíž před volbami žádné zásadní reformy. Pozorovatel neznalý situace v ČR by z těchto prohlášení mohl nabýt dojmu, že je vládní koalice velmi úspěšná a směřuje k dalšímu volebnímu vítězství. Ve skutečnosti by podle průzkumu stranických preferencí strany vládní čtyřkoalice prohráli se stranami současné opozice, kdyby se volby konaly nyní. Důvodů, kvůli kterým je vláda u voličů nepopulární, je celá řada, ale představitelé vlády se jimi ve svých plánech pro poslední rok vládnutí příliš nezabývali. Patří k nim kupříkladu přetrvávající problémy s vysvětlováním vládních kroků nebo těžko pochopitelné rozdíly mezi deklarovanou pravicovostí a skutečnými kroky vlády. Buďme konkrétní. Fialova vláda kupříkladu pravicově trvá na nízkých daních z příjmů a relativně nízkých firemních daních. Jelikož ale příjmy, které ta generuje, nejsou dostatečné, nebyla schopná výrazně snížit deficity státního rozpočtu. Mohla by se samozřejmě pokračující hospodaření na dluh, které je obvykle spojováno s levicí, pokusit, s níž s pomocí jiných opatření, jako jsou výraznější škrty ve státních výdajích, ale k tomu, jak se zdá, nemá odvahu. Výsledkem je nespokojenost jak pravicově smýšlejících voličů, kterým se nelíbí malá odvaha škrtat ve státních výdajích, tak voličů orientovaných spíše levicově. Ti by vládě deficitní hospodaření prominuli, kdyby peníze získané na dluh využívala kupříkladu k sociálně citlivé politice. Jenže pověst, že je sociálně citlivá, Fialova vláda rozhodně nemá. Nadšení nebudí ani vládní pokusy reformovat důchodový systém s pomocí postupného prodlužování doby odchodu do důchodu. Pro pravicově orientované voliče jsou to jen parametrické změny, žádná skutečná reforma. Pro voliče smýšlející levicově je takový postup sociálně necitlivý. Vládní koalice tak bude i ve svém posledním roce současného volebního období nabízet dostatek politické munice svým kritikům zprava i zleva. Pohybuje se obrazně řečeno v politickou ideologickém území nikoho, což ztěžuje pokusy vládních představitelů vládní politiku srozumitelně vysvětlovat. Kritika nedostatečné pravicovosti údajně pravicové vlády může být hnacím motorem nového politického projektu, který údajně připravuje Miroslav Kalousek. A kritika zleva zase nahrává levicovým populistům, a to nejen parlamentnímu hnutí ANO, ale i mimoparlamentní postkomunistické levici. Kalouskova nová strana by navíc mohla pro vládní koalici vytvořit další nemalý problém. Po vynuceném odchodu Pirátů z vlády se vládní většina v PS smrskla na 104 poslanců. Kdyby ke Kalouskovi přeběhlo několik poslanců současných vládních stran, může se vládní koalice přes noc proměnit v menšinový projekt? To by samozřejmě stěžovalo prosazení zbývajících bodů vládního programu. Vládní koalice by byla po zbytek svého působení pod mnohem větším tlakem opozice, kterou by nově tvořili čtyři politické subjekty. Na druhou stranu, kdyby opozici tvořila nejen dvě vůdcovská hnutí, ale nově i dvě menší tradiční strany, mohlo by to českou politiku v příštím roce změnit k lepšímu. Vládní koalice by si nevystačil a v souboji s opozicí s poukazováním na údajnou nedemokratičnost opozice, což by ji nutilo k tomu, aby své kroky vysvětlovala lépe a věcněji, než tak činila doposud.