Končící předseda Evropské rady Charles Michel označil výsledky prvního vrcholného setkání států EU a bohatých arabských monarchií z oblasti Perského zálivu za velký úspěch. Není divu, bylo to jeho poslední dílo ve vysoké funkci, kterou odevzdá za šest týdnů Portugalci Antonio by Koštovi. Z vydřeného společného usnesení je nicméně zřejmé, že k jistému pozitivnímu posunu došlo a že EU uhrála důležitý bod v regionu, kde její vliv v posledních letech povážlivě ochabuje. Vlády sedmadvacítky na jedné a Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Kataru, Kuvajtu, Bahrajnu a Ománu na druhé. Například společně odsoudili Ruskem vedenou válku na Ukrajině, což nebylo předem vůbec jisté. Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán zprvu jakoukoli zmínku o Rusku k deklaraci odmítal. Evropanům se ovšem nepodařilo přesvědčit své protějšky, aby se také podepsali pod závazek uplatňovat vůči Rusku za jeho agresi jakékoli sankce. Podobně složité bylo hledání jazyka ohledně izraelského počínání v pásmu Gazy a v Libanonu. Prohlášeních zdůrazňuje nezbytnost dosáhnout v obou konfliktech příměří, zajistit propuštění rukojmí a dodržování mezinárodního humanitárního práva. Důležitá je i shoda ohledně řešení izraelsko-palestinského konfliktu založením palestinského státu po boku Izraele. S formulací souhlasily všechny členské země Unie včetně Česka. Schůze se odehrála ve chvíli, kdy na blízkém a středním východě hrozně široký ozbrojený konflikt. Všichni s napětím čekají, jak Izrael odpoví na masivní raketový útok ze strany Íránu z prvního října. Není tedy bez významu, kdy se lídři zemí, které se navenek tváří sice spíše pasivně, ale v zákulisí intenzivně konají v takové chvíli baví s EU a poslouchají její stanoviska. Zároveň si nepředstavujme, že by touto schůzkou vliv EU na Blízkém východě nijak výrazně posílit. Izrael unii víceméně ignoruje a vyžívá se v tom, že zdůrazňuje a zveličuje rozpory mezi jejími členy, které jsou ovšem reálné. Stačí sledovat, jak odlišně se k počínání Izraele v Gaze nebo v Libanonu staví na jedné straně třeba Španělsko, Francie nebo Irsko a na druhé Česko, Rakousko nebo Maďarsko. Jednali tedy unie se státy Perského zálivu. Činí tak s vědomím, že se opírá o velmi omezenou vnitřní shodu, což jí neumožňuje ambicióznější diplomatické iniciativy. Arabské země a nejen ony také odmítají jednoznačně pranýřovat ruskou agresi na Ukrajině s poukazem na to, že evropská zahraniční politika není konzistentní. EU podle nich posuzuje daleko přísněji Rusku za to, co páchá na Ukrajině, než Izrael za jeho zabíjení civilistů v pásmu Gazy nebo v Libanonu. Kritika Spojených států, ale také evropských zemí za tento dvojí metr se stala hlavní výmluvou, proč se země globálního jihu odmítají přidat k protiruským sankcím a jednou z konstant současné globální politiky. Před čtyřmi lety normalizovaly Bahrajn a Spojené arabské emiráty vztahy s Izraelem. Podobná dohoda se Saúdskou Arábií byla na spadnutí. Schylovalo se k celkovému zklidnění na Blízkém východě. Zvrat přinesl krvavý útok teroristů z Hamasu na Izrael loni sedmého října a drsná izraelská odveta. Dokud mluví zbraně, nelze ani uvažovat o nových pokusech o sbližování. Jisté však je, že jakákoli budoucí dohoda jde o jednání o ní se neobejdou bez zapojení bohatých monarchií Perského zálivu. I z tohoto hlediska byl bruselský summit historický, a to už tím, že se uskutečnil.