V Česku se často vedou debaty o definici populismu. Přitom je to v zásadě jednoduché. Populisté jsou ti, kdo dělají vždy to, co je buď populární, nebo to, co je pro ně samotné výhodné. A vůbec jim nevadí, že opakovaně popírají to, co tvrdili v nedávné době. Současném Česku se to dá perfektně demonstrovat na chování hnutí ANO vedeného Andrejem Babišem. Ten ještě před vstupem do politiky patřil mezi nadšené zastánce eura. Euro musí být klíčové téma pro jakoukoliv budoucí vládu, jejíž vám kurz koruny skáče pořád nahoru a dolů. Nemůžete nic plánovat. Nechápu, proč to politici konečně nepochopí, řekl Andrej Babiš v roce 2009 v rozhovoru pro Hospodářské noviny. Nyní je Babiš coby politik zásadním odpůrcem společné evropské měny.

A je jednoduché pochopit, proč proti euru je většina české populace a na jeho podpoře se dá politicky jen ztratit. Že by euro přesně v souladu s původním Babišovým postojem podle názoru většiny firem pomohlo českému exportně orientované mu byznysu, a tím zprostředkovaně i naší ekonomice. To je úplně jedno. Důležité pro populisty není to, co je dlouhodobě perspektivní. Jediným kritériem je momentální výhodnost. Proto od nich mimochodem také nikdy neuslyšíte větu to a to je nyní nepopulární. Ale musíme to udělat, protože je to nutné pro budoucnost. Což je vidět třeba na tom, jak odmítavě se staví k projektům zohledňujícím budoucnost, jako je reforma důchodů či šetření ve veřejných financí. Ale zpět k populistickým otočkám zájmu politické výhodnosti. Není to tak dávno, co hnutí ANO vehementně prosazovalo možnost usnadnění výkonu volebního práva pro Čechy pobývající v zahraničí. Zjednodušíme volební pravidla včetně zavedení korespondenční volby, psalo se v programových prohlášeních vlád Andreje Babiše roce 2018 a nyní korespondenční volba je podle hnutí ANO čiré zlo, ohrožení demokracie. Důvod k otočce je opět jasný. Andrej Babiš a spol. Zjistili, že ze zahraničí jim přichází jen minimum hlasů. Naopak tam budují jejich hlavní soupeři, a tak dělají všechno pro to, aby přijetí korespondenční volby zabránili. Jistě se dá říci, že účelové otočky dělají všechny strany. To třeba ODS, která historicky vždy odmítala přímou volbu prezidenta a tehdejší předseda Václav Klaus i nazýval výrazem nevíry v parlamentní systém. Je najednou v roce 2002 začala prosazovat. Prostě proto, že měla pocit, že by právě Václav Klaus nemusel v parlamentním volbě projít. Nebo jiný příklad? Petr Fiala býval poněkud skeptický ke korespondenční volbě a nyní podporuje. Příkladů bychom našli samozřejmě řadu, třeba i ve formě proslulých lidoveckých otoček. Jenže rozdíl mezi standardními stranami a populisty je v tom, že standardní strany se sice občas popírají, ale ochota k sebe popření není podstatou jejich existence. Můžete si být jisti, že například ODS bude vždy ideově doprava, že lidovci vždy budou stavět na křesťanských hodnotách atd.. Naopak populisté jsou čistě bez hodnotový. Jsou to prázdné balóny, ochotné sami sebe kdykoli naplnit jakýmkoli obsahem, který bude většině společnosti po srsti. A ještě jeden podstatný rozdíl mezi populisty a standardními partajemi. U populistů panuje vždy absolutní jednota daná centrálně. Zatímco třeba v ODS najdeme jak odpůrci, tak zastánci eura a síla obou táborů se v čase mění. V hnutí ANO panuje v náhledu na většinu zásadních záležitostí jednota řízená tím, co si zrovna myslí Andrej Babiš. Ochota se kdykoli přizpůsobit nejen náladám společnosti, ale i šéfovi, patří mezi základní osobnostní výbavu každého člena každé populistické formace. Co si z toho všeho vzít? Možná otázku, jestli je pro řízení státu z dlouhodobého hlediska lepší oportunismus stavící na tom, co se momentálně líbí a co je pohodlné, nebo politika stojící na držení se alespoň nějakých zásad? Oč to momentálně nemusí být zcela příjemné či výhodné? Odpověď je samozřejmě na každém z nás.