Zdá se, je napadání politiků a političek se v Německu stává zcela běžnou metodou politického boje. Poslední případ útoku na exprimátor ku Berlína Franziska Giffeyová. Já ale přece jen z jiného soudku. Útoku se dopustil pomatený stařec, který byl agresivní už dříve. Takže se nedá říct, že by napadení s lehkými následky nějak souviselo s novým agresivním politickým trendem. Že jde o trend, bohužel dokazují i případy z nedávné doby. A to nemluvím o nejhorším případu, nebyl v Drážďanech zbit lídr kandidátky vládní SPD Mathias Eger a zranění byla tak vážná, že musel být operován. Strhávání plakátů a sprosté slovní útoky nejsou jen výsadou bývalých východních zemí v Německu. Množily se už i při minulých zemských volbách v Bavorsku. Násilí bylo namířeno zejména na Zelené, kteří byli šokováni vulgárními výpady lidi na ulici. Na jednom z předvolebních mítinků přiletěla na pódium i dlažební kostka, naštěstí bez následků. Lídr AfD zase simuloval napadení jedem, které se neprokázalo, což naopak potvrdilo fakt, že Alternativa pro Německo využije k volebnímu úspěchu cokoli. Cílem útoků před letošními evropskými volbami je ale i AfD. Tedy zatím převážně plakáty této strany na ulici. Strhávají se plakáty všech stran a při té příležitosti dojde i k agresivním akcím, jejichž obětí se stal právě i lídr SPD. Ukázalo se později, že celou věc spáchala parta teenagerů. Snad ani ne tak z politické nenávisti, nýbrž z plezíru a z dobrodružství. Jakoby radost uškodit politikům byla dvojnásobně silná než radosti jiné. Politici přece můžou za všechny chyby systému, které lidi trápí, soudí lid obecný. Zaslouží si tedy co pro toho? Přinejmenším jako menší výstrahu, vlastně pro dobro všech. Do německých ulic přidala hrubost veřejné debaty. Z agrese slovní se stalo fyzické násilí. Nejde sice o organizované bojůvky ve stylu USA, jak několik německých politiků po incidentech naznačil, protože resentimenty vzniku nacistické doby jsou mimořádně silné a vždy mohou fungovat jako vysvětlení, varování a pohánění soupeřů. Zároveň zhoubná a rozkladná tendence to ale rozhodně je. Co s ní ale dělat, když jsou zasaženi všichni a nikde není vidět žádné centrum, jehož by politické násilí vycházelo. Násilí se zdá být všudypřítomné bez konkrétní politické barvy. Stalo se součástí politického prostředí, i když všechny strany tvrdí, že jsou proti násilí, je v něm a pracuje. Demokratická společnost nemá moc možností, jak se takovému vývoji bránit. Policie bude samozřejmě dál dělat svou práci, stíhat útočníky, šetřit jednotlivé kauzy, žádat tvrdší tresty pro politické delikty. Politici budou vyzývat k obraně demokracie, zvát davy do ulic k veřejné podpoře. To hlavní se ale musí odehrát jinde. Diskuse o problémech rovných soupeřů, ne nepřátel, musí být kultivovaná a dávat smysl. A hlavně smysl musí dávat sama praktická politika, její výstupy, tedy konkrétní dopady, aby jako na běžícím páse společnost nevyráběla frustrované lidi, kteří si svůj hněv vybíjejí na politicích. Snadno se to řekne, hůře dělá. I čeští politici dnes bohužel vědí, že pro zisk hlasů je snadnější nedělat nic, zesměšňovat a hanět konkurenci a čekat, jak to voliče ohromí. Kruh se uzavírá. Dokud se nerozevře. Směrem ke skutečné politice, budou brzy agresivní šílenci lítat i po ulicích českých měst.