Obraz první děj se odehrává v okupované zemi. Mezi lidmi panuje vzdor, který se ale jen málokdo odváží projevit navenek. A jakoby ponížení a útlaku nebylo už tak dost. Císař si usmyslí provést soupis všeho majetku a obyvatelstva říše. Každý se tak musí nahlásit ve městě, ze kterého pochází jeho rodina. 1000 lidí se tak nuceně vydávají na cestu. Atmosféra houstne, zmatek a nervozita jsou všudypřítomné. Střih obraz druhý. Také tesař Josef je donucen vydat se na cestu z Nazareta do judského Betléma. To má přes 100 km, navíc s poměrně velkým převýšením. Ale to by nebylo to nejhorší, co ho doopravdy trápí. Jeho žena Marie v pokročilém stádiu těhotenství. Podle nařízení je musí vzít s sebou. Bojí se, aby toto vynucené dobrodružství nakonec nebylo pro Marii a její dítě fatální. Střih. Obraz třetí vyčerpávající cesta vykonala své a stalo se to, čeho se Josef tolik bál. Maria začala předčasně rodit. Zoufalí a vystresovaný shání nějaké útočiště. Bezvýsledně. Jediné místo v přeplněném městě, kde je alespoň špetka soukromí, je obyčejný chléb. Tady Maria přivádí na svět dítě, které má v osudu vepsáno, že změní běh dějin. Zhruba takto nějak by vypadal scénář filmu, který by realisticky ztvárnil vánoční příběh. Žádná velká poetika, spíš docela slušný nervák. Nevoněly tam vánočky a cukroví. Ty úplně první Vánoce před 2000 lety byly spíš cítit chlévskou mrvou. Byly unavené, bolavé a plné obav o život. Mohli bychom být vděční, že v současnosti už k Vánocům poetika patří. Alespoň na pár dnů v roce se chceme zachumlat do hřejivých pocitu harmonie a klidu. A jakkoliv bychom to navenek možná nepřiznali, jsme uvnitř vlastně rádi za všechna ta blikající světýlka, nekonečný proud koled a shánění dárků a nakonec i ten rozbouřený žlučník z bramborového salátu a maminčině svíčkové se dá přežít. Žijeme ve šťastnější části světa, a tak si podobnou vánoční atmosféru můžeme dopřát. Adventní koncerty, setkávání s přáteli, vůně svařeného vína a cukroví zároveň si ale letos můžeme daleko silněji uvědomit, že to zdaleka není samozřejmost. Vždyť jen několik stovek km na východ za ukrajinskou hranicí budou mít letošní Vánoce úplně jinou atmosféru. Místo slavnostně nasvícených ulic města bez tepla a elektrického proudu, místo harmonie a štěstí obavy o životy nejbližších, nejistota a zoufalství. Pocity, které se tolik podobají tomu, co prožívali Josef před 2000 roky v judském Betlémě. Kéž by se Ukrajincům a potažmo ostatním národům, které jsou ve válečném konfliktu, nakonec ukázalo pomyslná betlémská hvězda a ozářila jejich životy paprskem naděje. Koneckonců o tom by měly být Vánoce především.