Když nedávno vyhlásil Člověk v tísni sbírku na psychologickou pomoc dětem v Gaze, vyvolal tím na sociálních sítích řadu negativních reakcí. Měla by se na vás zaměří policie, aby z vládní půdorys jasně řekl, že stojíme za Izraelem, hlásal například jeden příspěvek. Jde jen o další doklad převládajícího jednostranného pohledu na konflikt mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamas, kterým se odlišujeme od názoru veřejnosti ve většině západoevropských zemí. S tím, jak se situace v Gaze vyvíjí, stává se tato pozice čím dál hůře udržitelnou. Náš postoj k tomuto konfliktu je jednak čistě politický, protože Izrael ztotožňujeme se současnou izraelskou vládou, a zároveň ideologický, protože chceme tento konflikt vidět jako boj dobra se zlem. A my samozřejmě musíme být na straně dobra. Zatímco obyvatelé Izraele chápeme jako jednotlivce, s jejich osudy Palestinci vnímáme jen jako statistická čísla. Nakonec naše média jednotlivé osudy Palestinců na rozdíl od západních médií téměř nezobrazují. Vnímání světového vývoje jako boje dobra se zlem je náš dlouhodobý problém. Je zajímavé, že takové chápání velkých dějin kontrastuje s domácí politikou, kdy často volíme tu nejpragmatičtější cestu. Ale možná si v zásadovém postoji ke světovým konfliktům jen kompenzujeme nedostatek ideálů a zásad. Domácím rybníku přitom snad nic tak neodporuje černobílému vidění světa. Je jako dění na Blízkém východě. Podle několika expertů na izraelsko-palestinský konflikt se izraelské vedení dostal do pasti tím, že slíbilo zničit Hamas, čehož lze těžko dosáhnou, protože Hamas i integrální součástí palestinské společnosti. Realistickými možnostmi, které před Izraelem leží, je pokračovat nekonečné okupaci Gazy, což většina Izraelců nechce, nebo opustit Gazu, kde bude Hamas hlavní silou bez ohledu na to, jestli bude oficiální tváří vlády v Gaze. O rozporuplnosti situace svědčí i to, že řada sunnitských arabských států vnímá Hamas jako hrozbu a evidentně si přeje, aby Izrael svou práci v Gaze dokončil. Další komplikací je fakt, že mezi Izraelci převažuje tendence vypořádat se s premiérem Netanjahu, které ho činí odpovědným za podcenění nebezpečí ze strany Hamasu. Obecný konsensus ale je, že čas k tomu nastane až po skončení války. To premiéra nutí válku stále prodlužovat. Situace tedy nemá žádné jednoznačné a jednoduché řešení, aniž bychom chtěli jakkoli zpochybňovat právo Izraele na svoji obranu nebo relativizovat zvěrstva, kterých se Hamas dopouští a dopustil včetně jeho cynické taktiky. Schovávat se v nemocnicích za civilní obyvatelstvo. Je v našem vlastním zájmu vidět svět realističtěji a méně ideologicky. Máme-li být k sobě upřímní, nemůžeme zavírat oči nad řadou otázek, které konflikt v Gaze přináší. Izrael má samozřejmě právo na obranu, ale jaká je odpovídající míra jeho odvety? Kolik palestinských civilistů včetně dětí může zemřít jako legitimní odpověď na smrt izraelských civilistů včetně dětí. Omlouvám se nám fakt, že se díky taktice a mázu schovávat se za civilisty nelze vyhnout civilním ztrátám. Takové utrpení Palestinců. Již kvůli naší duševní hygieně a vnitřnímu klidu, bychom neměli před těmito otázkami zavírat oči a vytěsňovat je mimo naše vědomí.