Britský premiér Rishi Sunak zrušil schůzku se svým řeckým protějškem Kyriakosem Mitsotakisem. To je v politice docela silný kalibr. Kvůli čemu to bylo? Kvůli pár korunám mramoru. Nešlo samozřejmě o jakýkoli mramor, ale soubor vlysů a reliéfů, které po více než 2000 let stály na aténské Akropoli, ale už 200 let zdobí britské muzeum. Do Londýna je počátkem 19. století dovezl britský velvyslanec při osmanském dvoře v dceři hradu lord. Belgii. No protože Řecko tehdy ještě patřilo pod tuto říši. Jenže Řekové 20. a 21. století začali žádat starořecké památky zpět, což Britové, jmenovitě britské muzeum, odmítají. Zrušení schůzky premiérů je součástí této tahanice, protože jsem tak tvrdí, že Mitsotakis nedodržel dohodu, podle které se měly obě strany zdržet veřejných výroků Olgy nových mramorech. Od posledního vývoje si nelze odmyslet širší kontext. Bývalé koloniální velmoci si sypou popel na hlavu za své staré hříchy a mimo jiné mluví o vracení kdysi odvezených uměleckých a jiných děl do místa jejich zrodu. Pro dnešní řeky se stala aténská akropole symbolem jejich staré historie, státnosti a identity. Zdálo by se, že pro Brity mají sochy symbolickou váhu mnohem menší, ale část Britů je jasně proti tomu, aby se mramory vrátili tam, kde vznikly a kam aspoň v určitém smyslu, jedině patří tady do Atén, kde pro ně pod Akropolí vzniklo dokonce zvláštní muzeum. Totiž zatím pro tu polovinu, kterou LG kdysi nechal na místě. V Británii jsou lidé, podle kterých mramory patří Británii. Nejen premiér Sunak, hrdý Brit z rodiny indických přistěhovalců, ale třeba i britský historik zdarma Sony, rovněž indického původu. Ten tvrdí, že lord Belgie nabyl mramory legálně na základě dohody s osmanskými úřady a naopak řecké nároky prý nelze právně podložit. V době, kdy se celá věc odehrála, se podle něj tehdejší Řekové o žádné antické památky stejně nestarali, nanejvýš je po kouscích rozprodávali. A dodává, že řada památek byla vykopána, doceněna nebo zachráněna právě lidmi ze zemí, jako byla Británie. Bez nich by dnes žádné nároky vzneseny být nemohly. Podobně bychom mohli rozebrat i jiné případy, třeba antické a jiné starověké památky třeba v Bergamu, v Českém muzeu v Berlíně. Tam se dostali na základě dohody s osmanskými úřady. Starořecký Bergamo ležel na území dnešního Turecka, mohli by Řekové žádat tamní oltář na základě spřízněnosti se starými Heleny, ale nikoli na základě geografie. Vraťme se však k přítomnému sporu. Řekové přicházeli s návrhy, které mohly spor ztlumit. Například premiér Mitsotakis už před časem navrhl, že Atény by britskému muzeu mramory dlouhodobě zapůjčili pod podmínkou, že se dočasně vrátí do aténského muzea, což by ovšem také znamenalo formální uznání řeckého vlastnictví. To Britové nepřijali. Spor dvou evropských demokracií o staré památky v sousedství konfliktů, jako je ten v Gaze, vypadá nepodstatně, ale vlastně jsou si tyto střety podobné. Vedou se o výklad minulosti, o identitu, o hrdost, o to, komu co patří. Navzdory složitým dějinám staletí a tisíciletí pak ale vzniká otázka pokud se nedokáže dohodnout Londýn s Aténami o pár soch muzeu, jak mohou chtít po Palestincích a Izraelcích, aby se dohodli o věcech mnohem reálnějších?