Umělá inteligence není prvním vynálezem, který s sebou kromě ohromných výhod a naději přináší rizika. Ta si v plném rozsahu uvědomíme až ve chvíli jeho masového rozšíření. Už nyní se však některá s hrozivou obludností vynořují ve vzdělávacím systému, na němž závisí chod naší civilizace. Obavy pedagogů zejména vzbuzuje softwarová aplikace založená právě na umělé inteligenci. Chat GPT dokáže generovat počítačové programy, skládat hudbu, básně, studentské, seminární, bakalářské a diplomové práce. Pro toho, kdo je má posuzovat, bude brzy stále obtížnější rozpoznat, zda je jejich autorem člověk, nebo stroj. Předpokládá se, že tímto jevem budou nejvíce postiženy humanitní vědy. Přiznám se, že takové dilema jsem měl s odbornými statěmi některých kolegů dávno před obědem umělé inteligence, ale stalo se problémem akutním z pedagogického hlediska. Kladu si otázku, jak mohli vývojáři vypustit zdarma do světa chatbot pro tvorbu seminárek, aniž zároveň vytvořili chatbot na jejich posuzování. Pak by proti sobě bojovaly dvě rovnocenné umělé inteligence a my, studenti a učitelé bychom ze zázemí v klidu sledovali, která z nich zvítězí. Jenom ten vzdělávací proces, kdy se nám jaksi někam vytratil, vytrácet, se ovšem začal již dříve. Velký pokrok v tomto směru přinesla Wikipedie. Z jejich hesel si studenti kopírování vytvořili v PowerPointu svou prezentaci a referát byl hotový. Tomu jsem ještě snadno dokázal čelit. Zakázal jsem je. Od nynějška budete holoubkové referovat spatra a bez papíru, ať se ukáže, co ve vás opravdu je. Odlišit seminární práce zpracovaný vlastní hlavou od slepených textů po stahovaných z internetu také ještě bylo možné. Ale co teď? Vždyť naším úkolem není zápasit s umělou inteligencí, ale vzdělávat tu přirozenou. Vybavují se mi v této souvislosti židovské mystické legendy o golemovi, které proroci varovali před nebezpečím techniky. Podle jedné z nich chtěl zbožný rabín zopakovat boží stvoření a z prachu vytvořil umělého člověka, do něhož vložil všem tedy něco jako ten software. Poté Golem ožil, povstal, začalo růst a růst nepřestával. Zděšenému učenci se nakonec podařilo z obra šéf vyjmout. Ten se však rozpadl. Horu prachu, která rabína zavalila. A nyní něco takového hrozí i nám. Tato středověká legenda, jak se zdá, má své hluboké poselství, které se týká vztahu člověka a techniky. Proto se jí zabývali filozofové Jan Patočka a Zdeněk Neubauer a jejich eseje na toto téma stojí za čtení i dnes. V novověkém myšlení až do moderní doby převažovalo pojetí rozumu jako nástroje, který má člověku sloužit k uskutečňování jeho cílů. Takový je technický rozum a ten nám umožnil rozvinout průmyslovou civilizaci se všemi vymoženostmi, které nám usnadňují život. Umělá inteligence je jeho posledním výdobytkem a také ona má sloužit našim cílům. Záleží však na tom, zda ty cíle budou správné nebo nesprávné. K tomu, abychom to poznali, nám náš technický instrumentální rozum nestačí. Potřebujeme nějaký vyšší typ rozumu, k němuž jsme se jako lidstvo zatím nepropracoval. I cestou k němu měli být právě humanitní vědy. Jestli ale dříve, než k němu doputujeme, nám cestu zatarasí umělá inteligence. Jsme ztraceni a celá naše civilizace také. Jiskřičkou naděje je fakt, že si začínáme uvědomovat problém, což nám jistě našeptal rozum, který hledáme.