Václav Voska (10/10)

Jeho podmanivý a vášnivým temperamentem prodchnutý melodický baryton dokázal posluchačky a posluchače k rozhlasovým přijímačům doslova přikovat. Právě v rozhlasovém studiu herectví Václava Vosky dozrávalo. Dostal se zde k rolím, které mu na jevišti utekly, zahrál si tu Romea, Hamleta, Cida či Radúze. Právě odsud vedla jeho cesta do Divadla hudby a později do Violy, k nahrávání gramofonových desek či komentářů ke krátkým filmům.

„Rozhlas je z hereckých disciplín tou, která stála u kolébky mé herecké práce. Do rozhlasu jsem se poprvé dostal jako student, ještě netušící, kam mě osud zavane..." Tyto úvahy Václava Vosky (1918–1982) o rozhlasovém herectví zazněly v roce 1986 v pořadu Rozhlasový Slavín. „Měl jsem dlouho schovanou smlouvu. Bylo na ní napsáno: ,Vážený pan Václav Voska.' představte si kvartán! A pak: ,Zveme vás k relaci.' teď nevím, jestli se to jmenovalo Smysly na cestách nebo Prsty na cestách. Myslím, že jsem hrál prostředníček. V osm hodin jsme se sešli, hodinu se zkoušelo, v devět hodin vypuklo živé vysílání, v devět dvacet byl konec. Tenkrát jsem dostal honorář, myslím šedesát korun. Mně tehdy patřila Praha! Já za to chodil tři neděle do Hlavovky na cappuccino se šlehačkou."

„Spojoval v nádherné symbióze vnitřní pravdu, citovou posedlost s korekcí rozumu, myšlenek i vzdělání. Byla mu vrozena duchaplnost a dvornost, kterou tak často prokazoval ženám bez ohledu na jejich věk. Okouzloval jako člověk i jako herec. Jeho lidský i umělecký charakter překonal i doby, které pro něj nebyly snadné," prohlásila o Václavu Voskovi jeho někdejší herecká kolegyně Jaroslava Adamová. Rozhlas považoval za svou první a osudovou lásku. Zbožňoval práci s detailem, s polotónem, ale to největší tajemství rozhlasové práce spatřoval v umění mlčet, protože udělat dobrou pauzu, to není jen tak.

Pro Václava Vosku můžete hlasovat zde.