kohout.png | Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„K filmu jsem hned nepřilnul, ale od samého začátku jsem miloval rozhlas. Je to nejnehmotnější umění, kde mluví cit přímo k citu a rozum k rozumu. Mikrofon odhalí každý falešný tón. Co jsem se tam nahrál a narecitoval už v dobách, kdy se všechno vysílalo živě a každá recitace, natož hra, byla dobrodružstvím. Nestane se nic? Nebude slyšet šustění papíru? Stačíme to přesně na čas? Kolikrát dával zoufalý režisér pokyn, abychom přeskočili nějaký výstup, když se hodinová ručička blížila k času následující relace. V rozhlase jsem mohl vytvořit i postavy, s nimiž jsem se na jevišti minul, ačkoli jsem je miloval. V rádiu jsem byl vždy šťasten.“ Tohle napsal roku 1975 ve svých pamětech Eduard Kohout (1889–1976). Snímek je z 18. října 1940.