Hostem těchto hovorů je žena se širokým záběrem, s odborností lékařky z náručí mám i od rodiny a trochu s povahou dobrodruha, který se nebojí neznámého a s chutí poznávat jiné kultury. Lenka Pipková, manažerka zahraniční komunikace charity ČR domovem ve vesnici ve Frýdlantském výběžku, dosahem do širého světa, kde cítí potřebu pomoci. Co jsou její osobní adventní témata a co je podle ní smysluplný dárek? Zeptáme se právě teď. Od mikrofonu zdraví Eva Hůlková.

A do studia ČRo v Liberce zdravím Lenku Pipkovou. Paní doktorko, děkuji, že jste si pro nás udělala čas. Vítejte. Dobrý den. Děkuji za pozvání. Řekněte mi na úvod, jaký je váš osobní rodinný advent? Jestli jde mi o to, jestli jste našla cestu, jak prostě porazit ten stres a tlak, co se váže ke konci roku a nějak se ponořit do toho adventního času. Víte, jak se říká usebrat se jo. Já myslím, že se nám to docela daří. Myslím, že hodně pomohlo to, že jsme odešli z Prahy před několika lety. A přece jenom život na vesnici je jiný než ten život v Praze. Všechno je pomalejší. Jsme vlastně v podstatě každý den v přírodě, takže nás úplně takový ten shon toho města, ti lidi pořadníkem spěchají, je něco nestíhají, tak vlastně to nás míjí. A tím pádem je to snazší udržet nějakou takovou adventní jako atmosféru, pohodu a klid. A zároveň mám dvě malé děti, mám doma přímo v domě malou lesní školičku a i s těmi dětmi vlastně my se zabýváme hodně tím, co se děje v přírodě a jaký je cyklus toho roku, jak to lidé dřív historii prožívali. Takže se hodně vracíme k různým tradicím, které třeba už jsou zapomenuté a které ne. Jenom Mikuláše lénem. Chodíme třeba pochůzkou těch Lucií, pečeme Vrkoč.

Malé děti jsou otevřené všemu, že je to tak a je to. Je to prostě pro ně zábava a vlastně i taková ta snaha udělat ten advent nebo ty Vánoce pro ně jako skutečnými, něco tvořit, něco vyrábět, připomínat si, proč se vůbec vůbec ty Vánoce slaví a tak, tak to nejde prostě dělat rychle. No tak holt nejsou my ta okna, ale ale zato třeba jako s dětmi tvoříme hodně, takže je to, je to fajn.