Patříte k těm, kteří v knihách hledají inspiraci nebo dokonce odpovědi na zásadní životní otázky? Pak titul Aleše Palána s názvem tato kniha ti změní život by vás mohl zajímat. Můžeme ho vnímat jako nadsázku, inspiraci, poučení či cestu. V rozhovorech s autorem o svém životě otevřeně hovoří například i pečovatelka, prozaička, kněz, prostitutka nebo manželé, kteří se vzdali pražského pohodlí a odstěhovali se na Šumavu. Každý z nich se snažil najít cestu ze slepé uličky, vyrovnat se sám se sebou, s nepříjemnou životní situací nebo přenastavit stereotypy. Správný směr. A tím ukázala kniha. Pojďme si společně zalistovat v rozhovorech po nečekané síle čtení, které vedl se svým respondenty Aleš Palán. K poslechu vás zve Lenka Kopecká.

Exlibris.

Co moje paměť sahá, žila jsem v prostředí slova, hudby a soch. Od malička. Vlastně ještě dřív mám a celé těhotenství prospívala. A já jako batole jsem prý vyžadovala, aby na mě mluvila ve verších, aby mi říkala básničky. Jsem prvorozená, mám mladší sestru a bratra, takže máma se věnovala prvnímu dítěti nejvíc. Táta byl na vojně, ona po něm tesknila a prozpěvovala si. Rodiče byli sochaři, žáci Jana Laudy, Španěla a Vincence Makovského. Domem často zněla hudba z gramofonu nebo z domácích koncertů. Bratr hrál na čelo, sestra malovala a já psala od čtyř let básničky. Sochaři najet těžká fyzická práce. Tři děti také, a tak maminka začala psát pohádky. Patřila do okruhu zakladatelů české moderní pohádky. To ona vymyslela jméno Ohia, vzpomíná prozaička, básnířka a editorka Markéta Hejná, která se narodila v Moravské Třebové. V době Charty 77 uklízela na AVU v Praze. Pohybovala se v prostředí pražského disentu, kam ji přivedla láska. Od roku 1983 pracovala jako sekretářka a tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v nakladatelství Albatros. I když byla celý život obklopená knihami, přesto existovala jedna, která pro ní měla mimořádný význam. Na žižkovském gymnáziu tzv. sladit. Marně vedla školní knihovnu prof. češtiny Dr. Grimmerová a ona jednoho dne ukázala na policii a řekla toto si přečtěte i teď. Vidím tu zlomenou lilie na vazbě deníku Jiřího Ortena. Byla to knížka bez obalu. Sáhla jsem po ní a to gesto my podle všeho změnilo život. Někdy na podzim roku 975 mě fotograf Jan Svoboda vzal na oslavu padesátin Libora Fáry. V jeho ateliéru se scházeli hosté. Tady je básník Ladislav Dvořák, Václav Havel, Josef Topol, Landovský i Stieler. A tam ten bělovlasý. To je Zdeněk Urbánek, nejslušnější člověk, jakého znám. Překladatel Shakespeara, přítel Jiřího Ortena. To mi řekl Jan Svoboda. Ptám se, vy jste ten Zdeněk, sorta nových deníků a on, který jsou tam dva. Žila jsem verši dávno mrtvého básníka a najednou mluvím s jeho nejbližším přítelem. V době, kdy se Markéta Hejná seznámila s nejbližším přítelem Jiřího Ortena Zdeňkem Urbánkem, jí bylo 20 let a je mu 58. Apel a z toho láska. V té době byla krátce vdaná, měla dítě a její představy o budoucnosti se postupně zásadně měnily. Zdeněk o mě hodně stál, dál mi psal dopisy, občas jsme se viděli, a to mi vyprávěl o lidech, jejichž jména jsem znala jen z literatury a on doopravdy. Skrze něho oživly umělci, kteří pro mne byly historií, ti z učebnic a ti, co v učebnicích být nesměli. Jednoho dne jsem mu oznámila Zdeňku, zůstanu s tebou rok. A on mě okamžitě odvezl i s dcerkou ke svému nejbližšímu příteli k Havlů na hrneček a tam jsme nějaký čas bydleli. V neskutečně krátkém čase dostal můj život jiný obsah, jiné kvality. A já připomenu, že za vše může kniha. V tomto případě výbor z deníků Jiřího Ortena. Markéta Hejná nakonec zůstal a se Zdeňkem Urbánkem dva a půl roku. Smyslem jejich vztahu byla radost.