1938 – schválení zákona o autonomii Podkarpatské Rusi (1/8)

V den, kdy československý parlament přijal zákon o autonomii Podkarpatské Rusi, 22. listopadu 1938, pronesl ministr Julius Révay bilanční projev, v němž shrnul dramatické události podzimu 1938. Hovořil k občanům Podkarpatské Rusi, mluvil proto ukrajinsky. S obsahem projevu se můžete seznámit níže (Révay, J. dr. – ministr – Situace Rusínů po Mnichově, 19. 11. 1938).

„Dne 26. října 1938 jmenovala ústřední vláda Československé republiky v Praze premiérem naší vlády otce našeho národa Augustina Vološina. Toto jmenování přišlo na poslední chvíli před naprostým zhroucením veřejného pořádku. Bylo třeba zachránit náš kraj nejen před vnitřními, skrytými i veřejnými nepřáteli, bylo třeba nejen odrážet útoky cizích teroristů, ale také odrazit silný nátlak na mezinárodním fóru, aby naše zem a náš národ nebyli rozděleni jako bezcenný předmět.

Uvědomělé ukrajinské lidové masy nabyly po jmenování otce Vološina plné důvěry a spolu s naší věrnou inteligencí utvořily jednotnou frontu na podporu vlády. V našem národě vznikl silný odpor proti prodejným živlům, proti politice Andreje Bródyho a doktora Štefana Fencika, který poté uprchl za hranice.

Den 26. října se stal v této přelomové době historickým, protože náš národ se nejenže stal skutečným pánem ve své zemi, ale v čele naší země, našeho národa, našeho malého státu, stanula vláda, která se s neotřesitelnou vírou a nepoddajnou odvahou pustila do práce, aby náš národ a náš kraj zachránila.

Nadešel den 3. listopadu. Arbitrážní komise ve Vídni svým rozhodnutím určila nové hranice i naší země. Přišli jsme o své hlavní město, přišli jsme o centrum svého politického, hospodářského, kulturního i náboženského života. V první moment se zdálo, že tuto ránu náš národ nepřežije. Nepřátelé našeho národa doufali, že v zemi vypukne zmatek, bezvládí a chaos. Doufali, že dobrovolně kapitulujeme. Ale došlo k nečekanému překvapení. Náš národ přestál, přežil i tuto těžkou zkoušku. Těžký úder v podobě ztráty hlavního města náš národ nerozkolísal, naopak, hrdinsky tuto ránu překonal a s vypětím všech svých sil usiloval o jediný velký cíl – nepoddat se a zachránit svou ukrajinskou národní čest, svou existenci, svou státnost.

Naši nepřátelé se zmýlili, hrubě se zmýlili. Se zármutkem jsme opouštěli naše někdejší hlavní město, ale když jsme ho přenesli do Chustu, uvědomili jsme si historický fakt, že pro nás, pro náš národ se vzdor všem překážkám otevřela široká cesta nezávislého a svobodného života.“