Začínají příběhy 20. století. Pravidelně v tomto čase se pokoušíme osvětlit známé i zapomenuté události moderní historie. Vyprávíme osudy, na které se zapomnělo nebo se mělo zapomenout. I české dějiny mají své hrdiny a zbabělce, temná období i chvíle velkých činech.

Letos si připomínáme 30. výročí konce sovětské okupace Československa a v těchto dnech také 53. výročí jejího počátku. V dnešním pořadu z cyklu příběhy 20. století se nesnažíme rekonstruovat události dramatické noci z 20. na 21. srpna 968, kdy do země vtrhly armády tehdejší Varšavské smlouvy, ani dění následujících dnů. Chceme spíš připomenout, jak se lidem, s nimiž jsme natáčeli obsáhlá interview pro archiv paměť národa tehdejší dění vrylo do paměti a co považují za zásadní? A protože sovětskou okupací začala také dvacetiletá fáze tuhého obnoveného totalitního režimu, v mnohém navazujícího na 50. léta. Chceme snad ještě víc ukázat, jak okupace a následná politika kolaborantské komunistické strany zasáhli do jednotlivých lidských životů. V druhé části pořadu, kterým vás tentokrát provází Adam Drda, se budeme věnovat především brutálně potlačených demonstrací proti okupaci, které se v mnoha městech Československa konaly v srpnu 1969. Pořád se o nich málo mluví. A přitom právě tento drastický zásah československých ozbrojených složek proti vlastním občanům patří k počátkům tzv. normalizace. Občané se měli bát. První vzpomínka na 21. srpen 1968 je tragická. Sovětská okupace si vyžádala několik desítek obětí. Například v Desné v Jizerských horách havarovala a vybuchla sovětská cisterna s benzinem. Byl u toho tehdy dvaadvacetiletý Miroslav Jeník, který jel s bratrem a s kamarádem autem za ruskou kolonou.

Jeli jsme dolů Desnou. Já seděl za volantem a Duda šoku seděl vpravo hned vedle mě a bratr seděl vzadu. A ten se otočil a říkal bacha, jsou za námi. To bylo auto, cisterna i s vlekem a oni to neví to. Čili oni mě minuly. To byl kousek, nevím, protože ty lidi potom, když se to stalo, říkali a my jsme mysleli, že jste uhořeli. No tak oni ovlivnit. A ty ji teďka bouchla. Auto, cisterna a kanystry začaly lítat. Potom bouchla cisterna, vlek, ta vyhlídka do vzduchu. Posadila se na asfalt. Teď to začala fabrika hořet, ten benzin, špejli až k autu, tak jsme honem zpátečku a bičoval jsem tam mimo silnici. A tam na chodníku byla ženská s brašnou. Hořela, hořely vlasy, měla nějakou trvalou nebo něco, tak jsem ještě na bratra zařval podej honem deku. Tak jsme hodili na něj deku a řvali sanitu, rychle sanitka, protože ta silnice, jak hořela o Tanvaldu do Desné, ta byla v plamenech i z kanálů. Jak to teď benzin do kanálu, tak to hořelo. Všechno. Přijela vod shora sanita. Za jak dlouho? Nejenom ponětí. A tu ženskou sanitky odvezly. Potom to skončilo, no, než to uhasilo, dvě hodiny a my jsme mohli přejít dolů. A tam bylo to spálený auto a zůstala akorát toho kabina náklaďáku. To byl cíl nebo zisk, tam bylo na zemi vidět. A ono to je i na fotkách. Jsem to pod tím leží, uhořel a babička nebo holčička. Ale toto nevím. Tam lidi kolem těch, Rusalku, to byly dva, ale už tam stáli policajti, protože lidi by je snad utloukli. Já jsem byl, my jsme byli trošku opálený, trošku víc. Já ještě mám tady na čele jizvu. Ještě jsem dostal od kanystru, jak to bouchalo nebo něco, to nevím.