Na své poslední tiskové konferenci před vládními prázdninami německý kancléř Olaf Scholz oznámil, že se bude za rok opět ucházet o důvěru voličů a poté bude chtít pokračovat v čele vlády. Zároveň nenechal nikoho z přítomných novinářů na pochybách, že se mu to také podaří. To se zdá být momentálně hodně troufalé. Šolcovi sociální demokraté jsou totiž daleko od volebního vítězství a jeho vláda se zelenými a liberály je nejnepopulárnější v německých dějinách. Skepsi dokonce neskrývají ani některá média, jež byla tzv. semaforové koalici zpočátku příznivě nakloněna, protože v ní viděla příslib modernizace země. Hodně to připomíná situaci před posledními volbami v roce 2021. I tehdy se zdály být sociální demokraté bez sebemenší šance a v průzkumech se nemohli odpoutat od třetí příčky za vedoucími křesťanskými demokraty a druhý mezi zelenými. Někteří ve straně dokonce vyjadřovali pochybnosti, zda má historicky nejstarší politické uskupení v zemi za těchto okolností vůbec nominovat vlastního kandidáta na spolkového kancléře? Když se tato pozice zdála být tu chvíli nedosažitelná, nikdo se na to místo také příliš nebral tak, že Olaf Scholz neměl konkurenta. Pak se ovšem začaly dít věci. Do té doby vedoucí křesťanští demokraté se úplně rozhádali v otázce, kdo je povede do voleb, a voliči o ně přestaly jevit zájem. Zelení, kteří odvážně navrhli jako kandidátku na kancléřku Annalenu Baerbockovou, zase museli vysvětlovat, jak je to s nepřesnostmi v jejím životopisu. A nevypadaly přitom úplně suverénně. Jenomže čím víc selhávaly ostatní, tím víc stoupala. Šolcova hvězda. Měl pověst klidného a spolehlivého technokrat a dokonce se v několika rozhovorech stylizoval do role pokračovatele dlouholeté kancléřky Angely Merkelové. To byl možná poslední impulz pro nerozhodnuté voliče, kteří si sice přáli, aby se něco změnilo, ale aby to nebylo příliš radikální. Pro ně byl Scholz ideální volbou a díky tomu nakonec překvapivě vyhrál. O podobný zázrak se pokusí i nyní, byť tentokrát už bude muset předstoupit před voliče s vlastní vládní bilancí, která není nijak přesvědčivá směrem do zahraničí. Měl několik dobrých projevů a učinil řadu správných rozhodnutí. Třeba ohledně dodávek zbraní Ukrajině a nutnosti modernizovat dlouho zanedbávanou německou armádu. Avšak směrem dovnitř budila politika jeho vlády spíš rozpaky. Za všechny jmenujme zpackaný zákon o lokálních topeništích, který chtěl původně nařídit desítkám milionů domácností, aby ve velmi krátké době nahradily topení na zemní plyn jiným zdrojem šetrnější ke klimatu. A ani ambice Šolcovi vlády modernizovat německou ekonomiku a nastartovat její zelenou transformaci, zatím žádné výsledky nepřinesla. Spíš naopak řada německých firem oznámila, že kvůli vysokým cenám energií a nejasným budoucím výtkám ze země odejdou. Kvůli tomu dnes spolkovou republiku obchází strašidlo. Jde industrializace, čili odbourávání průmyslu, který byl desítky let páteří jejího hospodářství a zdrojem blahobytu. Kancléř Scholz se snaží těmto chmurným vyhlídkám čelit ostentativním optimismem v duchu hesla všechno bude dobré. Zdroje jsou. Nikdo samozřejmě neví, co bude za rok. Zase například ještě bude válčit na Ukrajině. Nemluvě o tom, jak dopadnou už letos v listopadu prezidentské volby ve Spojených státech. Tím pádem se dá těžko odhadnout, po jakém lídrovi bude za rok poptávka. Šolcovou výhodou je, že asi skutečně nemůže nikoho překvapit, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Jestli to ale bude stačit, aby znovu sestavil vládu, toť otázka.