Ministr financí Zbyněk Stanjura splnil očekávání. V minulém roce dodržel plánovaný schodek a opět o něco zmenšil sekyru, kterou uvnitř státních financí vyrobila vláda Andreje Babiše. Tak to říká premiér Petr Fiala. A v jistém ohledu má pravdu. Snižování schodku sice nepokračuje nějakým úplně dravým tempem, ale ve srovnání se zeměmi v okolí, konkrétně s Rakouskem, Slovenskem, Maďarskem a Polskem, to je lepší, protože deficit minulém roce přece jen klesl. Ovšem pravdu má také kritika, se kterou přišla Národní rozpočtová rada a od níž se odrazil i další experti, nemluvě o politicích stran parlamentní opozice. V rozpočtu se objevily určité nesrovnalosti, například výpadek příjmů z emisních povolenek nebo zvýšení výdajů na podporu obnovitelných zdrojů, což se podařilo vyrovnat jenom díky tomu, že se proti plánu víc vybralo na Wind fulltext. Část výdajů se také skvělá do mimorozpočtových fondů a schodek ve výši 271 miliard odpovídající plánu se podařilo udržet jen díky zapojení pár miliard povodňové pomoci do jiných kapitol rozpočet nepřekročil na plánovaný rámec, ale uvnitř se najdou nešvary, které se bohužel opakují i v rozpočtu na příští rok. Je správné kontrolovat rozpočet do detailu a je také správné, že to vláda veřejnosti umožní. Ovšem v debatě o rozpočtu přesto nejde v první řadě o maličkosti. Spíš je to. Patří k českému folkloru, že se straníci i novináři přehrabují v číslech a pak se ve svatém hněvu rozčilují nad tím, kolik peněz ze státního vyplatí školníkům, případně jestli dostaly solární elektrárny hodně, nebo málo dotací. Mnohem důležitější je jiný rozměr rozpočtu, o kterém se obvykle nemluví a čísla slouží maximálně k jeho ilustraci. Jde o to, že stát včetně obcí a zdravotních pojišťoven každoročně vydává přes tři biliony korun a že se málo mluví o tom, kam tyto biliony, a ne jen nějaké drobné miliardy zamíří. Jak známo, země EU utrácí horentní sumy za sociálně zdravotní systém, konkrétně v případě Česka přes jeden a půl bilionu ročně. Tyto výdaje rostou automaticky společně se stárnutím populace a také spolu s tím, jak si lidé zvykají na vyšší kvalitu zdravotnictví. Financovat se to daří jen v zemích, které průběžně ekonomicky rostou, případně zvyšují daně, případně se omezují jiné výdaje, které by přitom mohly mít větší prioritu. Třeba podpora služeb pro rodiny vychovávající děti. Otázka zní, jak se k této otázce v uplynulém roce, případně pár minulých letech postavil ministr financí a celá vláda i Česko obecně. Přece nejde o naše peníze. Právě v tomto směru se najde největší nedostatek tuzemského rozpočtu z roku 2024 i za roky předtím. Šlo by to popsat následujícími slovy v roce 2019 utratili Češi částku v objemu 18 % ekonomického výkonu země za sociálně zdravotní komplex. Po příchodu pandemie vyrostl podíl na HDP na 21 % a ještě teď zůstává nad 20 %. Nárůst o dvě až tři %. Za zdravotní péči, za důchody a další sociální dávky, je odpovědný za vysoký schodek také v loňském roce. V jiných státech takový nárůst nezaznamenali. I když třeba nadále v sociálním sektoru utrácejí víc než u nás. Logicky se pak nedostává na další potřebné a možná ještě potřebnější věci. Konkrétně třeba na zmíněnou výchovu dětí, kde výdaje státu naopak klesly. Není důvod v tom hledat za každou cenu drama. Třeba v tom smyslu, že při takové rozpočtové politice za pár desítek let vymřeme. Stálo by ale zato si rozumně promluvit, jestli vláda utrácí naše peníze přesně tím způsobem, jaký bychom si přáli, jestli by tedy neměla výdaje někde omezit ani kde naopak přidat. Tak zní otázka, která zůstala otevřená i po rozpočtové sezoně 2024.