Víkendové znovuotevření pařížské katedrály Notre-Dame mohl celý svět sledovat v přímém přenosu, tak jako v přímém přenosu viděl její požár před pěti lety. Globální pozemská vesnice tak mohla celá naráz pozorovat fascinující dílo 1000 řemeslníků a odborníků, ale i malé zázraky, jakým byla přítomnost nově zvoleného prezidenta Spojených států Donalda Trumpa, který coby vzor rozdělování lidí musel v katedrále poslouchat slova o bratrství, spojení celého světa. Speciální pozvání prezidenta Macrona se neobešlo bez protestů mnoha Francouzů, kteří si dost nahlas stěžovali, že lhář, podvodník, šiřitel nenávisti a sexuální predátor bude svou přítomností narušovat vzácnou a výjimečnou chvíli smíření a propojení. Možná, že právě to byl záměr Emmanuela Macrona, jehož řeč v nově otevřené katedrále byla přeplněna slovy jako bratrství nebo spolu společně společenství? Je to plod celosvětového bratrství, které spojuje lidi všech náboženství, národností, je společenských vrstev, troufal si Macron řeči o nejodvážnějších snech, již lze uskutečnit pouze díky vůli a odhodlání všech. Byl to zajímavý mediální střet kultur, který prý ovládá dnešní svět kultury konfrontace a bojovného ramenatého vyhraňování vůči všemu jinému, než jsme my, a kultury propojování mnohosti v jednom, která však tvoří tradiční spojující prvek mezi evropskou a americkou demokracii. Jednota v nutnosti, jejímž symbolem je právě znovu otevřená katedrála. Jakoby Macron svým velkorysým vstřícným pozváním Trumpa, jež podle některých analytiků chytře vycházelo vstříc potřebám jeho snobského smyslu pro vlastní velikost, naznačil právě toto. Pomineme-li viditelnou diplomatickou snahu mluvit a jednat už před inaugurací s někým, kdo možnosti propojení a společného problematizuje, neguje či zcela záměrně rozbijí Macronova řeč v katedrále Notre-Dame stejně jako následující dramaturgicky pestrý koncert byl i pozoruhodnou kulturní lekcí v pozdně moderní otevřenosti, kterou Francie tento rok nabízí po olympiádě už podruhé. Macronovo propojení historie se současností. Živé a žitné spojení minulosti a současnosti, která nepřehlížejí, co bylo, ale také odmítá dělat z minulosti dogmatickou modlu či hodnotový diktát jedné civilizace, která má správný recept na život, jak to ve slyšitelné rezonanci s Macronem vyjádřil papež František, Notre-Dame brzy opět navštíví a bude obdivovat obrovské množství lidí všech společenských vrstev, původu, náboženství, jazyků a kultur, z nichž mnozí hledají absolutnu a smysl svého života a znovuzrození ničeho z vlastního popela, je univerzální symbol, který není třeba překládat. Antropologická konstanta, níž se snadno sejdou zcela odlišné kultury celého světa. Hned jsme na to v zaujetí kmenového boje v posledních letech zapomněli. Právě to byl ten asi největší kulturní šok víkendové katedrální slavnosti v Paříži. Když pak závěrečném videomappingu z Notre-Dame by létala Bílá holubice v centru katedrály. Po zhasnutí všech světa zůstalo být velké srdce. Nebyl ve vzduchu překvapivě žádný nádech sebe dojímavého kýče, spíše jen nepříjemná vtíravá otázka, proč tomu všemu tak snadno rozumíme, a přece je tak složité to žít?