Vlastně škoda, že se nikdy naplno nevyvinula profese recenzenta jízdních řádů. Pohlídat, jestli se autoři poučili z předchozích chyb a jestli se podařilo napravit nedostatky, doplnit vazby jednotlivých spojů, zkrátit jízdní doby, inspirovat v pozitivním jinde. A už se asi taková profese ani nevyvine. Změnilo se totiž i to základní. Kdysi byly jízdní řády věcí několika státních společností, takže odpovědnost šlo připsat relativně z nás. Teď je to šroubovice, do níž se mnohem více promítají desítky často protichůdných vlivů objednávky státu, krajů i obcí v případě železnice, kapacita kolejí a jejich oprav spojených s výlukami, ale i technické možnosti vlaků a samotných dopravců. A taky konkurence a někdy i přeplněné koleje a nádraží. Ne každý hned pozná za co, za jakou chybu může ten či onen aktér. Proto si teď v době změny jízdních řádů každý hraje na svém písečku, propaguje to své asi logicky. V tiskové zprávě ČD se dočtu, že sice ne teď, ale už v létě se cestovní čas z Prahy do Brna a obráceně oproti první polovině roku zkrátí o 24 až 26 minut, konkrétně na dvě hodiny a 33 minut. Nezazní ovšem, že na spojnici obou měst se už jezdilo i rychleji. Jenže není povinností ČD vysvětlovat, že sice stát do oprav hlavní tratí investoval miliardy korun, ale ty ve výsledku cestovní rychlost nezvýší. V lepším případě zmírní riziko zpoždění, což už má vysvětlovat někdo jiný. Ty letošní jízdní řády konkrétně na železnici jsou také svým rozsahem menší. Kraje pod tlakem růstu nákladů opouštějí další lokálky místo kmotr áčku vědou autobusy na souběžné silnice. V lepším případě jen ve všední dny, v horším po celý týden. Největší změny v tomto ohledu zasahují střední Čechy. Ty tam jsou doby, kdy mít dům ve vesnici položené na štrece, jak se někdy říkalo železniční trati, znamená výhodu, pomyslnou jistotu, že koleje nikdo jen tak nevytrhá a vlaky nezruší. Na rozdíl od autobusů, které lze škrtat rychle. Takže noci na 11. prosince je pro několik dalších tratí osudovou, ačkoliv nikdy nelze vyloučit návrat. Příklady máme třeba v podobě trati do jihomoravských Židlochovic, kam se před několika lety vrátily vlaky po 40 letech. A v tom recenzním putování jízdními řády se můžeme zastavit i u dalších věcí, a tím je třeba situace na hranicích, nejen na hranicích státních, ale i na hranicích krajů. Stále více se projevuje těch 14 dopravních ekosystémů a s tím spojených pravidel dotací i rivality regionálních politiků. Dotovat dopravu v méně obsazených koncových úsecích linek, kde už slouží i obyvatelům ze sousedství, není úplně v kurzu. Ale i lidé na okrajích krajů jsou lidmi a daňovými poplatníky jako každý jiný. Mimochodem otázka pro aktéry té šroubovice. Kolik těchto běžných lidí cestujících asi ví, kdy a kde dávat oficiální připomínky k jízdním řádům, když jsou ještě v přípravě a lze je ovlivnit?