Miloš Zeman, který řadou ústavních činitelů nepozval na oslavu státního svátku, ale i ti, kteří pozváni byli lepší a rozhodli se nepřijít, povýšili osobní vztahy a spory nad poselství 20. října i nad zájmy celé země. Kdy už jindy než u příležitosti narozenin společného státu Čechů a Slováků by měli být politici různých dresů schopni potřást si pravačka, mu usednout vedle sebe a přemýšlet o věcech, které je spojují. Zejména nyní na pozadí ukrajinské války, migrační vlny, energetické krize, inflace a drahoty. Občané od svých volených zástupců očekávají spolupráce na smysluplných řešeních, ne laciné exhibice provázené rétorickými přestřelkami. Měly by být dokonce pevnější nervy než zbytek populace. Dokážeme se semknout, jakmile vypukne epidemie, válka nebo k nám doputují první zbídačelí uprchlíci. Ale dříve nebo později začneme remcat a upřednostňovat vlastní zájmy. Nezřídka to souvisí s dojmem, že stát z toho na rozdíl od nás dělá málo a přestává na něj být spoleh. V tu chvíli se i společnost, připomínající do té doby obrovský kontinent, začne rozpadat na miliony drobných ostrůvků. Ztrácíme nejenom důvěru v politiku a politiky, ale i schopnost racionalizovat poslední zbytky solidarity. Pak už může chudoby a dluhových pastí se děsící většina společností jen mlčky přihlížet, jak stovka nejbohatších Čechů během jednoho roku zbohatne o půl bilionu korun, což je čtvrtina státního rozpočtu. Zatímco radikálové se srocují na sociálních sítích či svolávají masové demonstrace proti všemu a všem. Tak otrávená majorita hledá bezpečí ve vlastních uzavřených ulitách. Do značné míry k tomu přispívá bez naděje plynoucí se z kroků a slov politické reprezentace. Povzbuzení slyšíme jen výjimečně a vzhledem do schopnosti táhnout za jeden provaz nám ústavní činitelé rovněž nejsou. Zakořenila o nich představa, že úkolem konkurenčních táborů pouze je rozkopávat si bábovičky. Na vernisáži výstavy, kterou Moravské zemské muzeum připravilo ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií u příležitosti 40 let od vzniku Charty 77 a 10 let od úmrtí jejího předního brněnského signatáře Jaroslava Šabaty se ke mně přitočila mladý student nemohl pochopit, jak se v rámci disentu mohli snést bývalí komunisté, konzervativní katolíci i volnomyšlenkářští liberálové se pak na sebe hleděli skrz prsty a netrpěli ponorkovou nemocí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že když se rozumní lidé shodnou aspoň na nejnižším společném jmenovateli a rozpory na čas hodí za hlavu, dokáží dříve či později uspět i v tak velkých údělech, jako je prosazení demokracie a úcty k lidským právům. Šabata, jenž po Masarykově vzoru pojímal politiku jako celý život jednotlivce a společnosti, tento princip ctil až do konce svého života. Coby inspirativní intelektuál pravidelně vyrážel z Brna do Prahy, absolvoval kolečka rozhovoru s vlivnými aktéry. Takto udržoval kontakty s Cyrilem Svobodou, Petrem Pithartem, Matějem Stropnickým, Lubomírem Zaorálkem či Jiřím Dolejšem. Záleželo mu především na spolupráci sociálních demokratů, křesťanských demokratů a liberálů, která by měla být hodnotově podložena podobně jako když po válce bok po boku pilovali projekt evropské integrace. I dnešní problémy z nás překoná sehraná EU než na vlastním písečku si hrající národní státy. K tomu je ale zapotřebí elementární konsensus ve společnosti. Přitom když na sebe přestanou být jako psi politici, vydá ze sebe to lepší i zbytek populace. Chvíli se zdálo, že příkopy mezi ústavními činiteli překlene ruský vpád na Ukrajinu. Brzy se ale vše vrátilo do starých kolejí. Jako by snad nebyl důvod složit zbraně. Když ale soudržnost nepanuje na politické scéně, těžko ji čekat ve zbytku společnosti.