Ještě letos musí vzniknout status umělce. Ne proto, že by ministerstvo kultury tak tvrdě trval na zlepšení podmínek umělců a umělkyň, ale proto, že Česko musí dostát závazkům v rámci národního plánu obnovy. Hrozí však, že z opatření, které by mohlo mnohým pracujícím v kultuře pomoct, zbyde jen chudá vykostěná. Verzi. Co status umělce vlastně je. Jde o legislativní opatření, které má pracujícím v kultuře umožnit, aby se důstojně uživili. Prakticky se jedná třeba o podporu. V případě, že člověku kvůli nemoci nebo třeba rodičovství Soni poklesne příjem státu, se může týkat také sociálního a důchodového pojištění, daní nebo autorského odměňování. Každá ze zemí, která status umělce schválila, pojala opatření podle svého. Někde kladou větší důraz na sociální a pracovní podmínky, jindy zase na férové odměňování. Ačkoli status umělce může cílit i na zaměstnance a zaměstnankyně. Jeho hlavní pozornost je upřena na osoby na volné noze. Umělci a umělkyně. Často nejsem na volné noze, protože je to pro ně výhodné nebo že o to hodně stojí, ale proto, že jim prostě nikdo nenabídne zaměstnaneckou smlouvu, pracovat na sebe, což s sebou nese řadu nejistot a nevýhod, je běžné v divadlech nebo médiích, a to i těch veřejnoprávních. Když se člověk ponoří hlouběji do problému jednotlivých oborů, je div, že se debata o nutnosti statusu umělce neotevřela už před lety a že česká kultura vlastně vůbec nějak funguje. O ekonomické situaci lidí z divadel se hodně mluvilo loni, kdy třeba z ankety mezi tvůrci a tvůrkyně vyplynulo, že průměrný měsíční příjem za režii je 24000 hrubého vyšehradského platu. V angažmá činí 21000 hrubého. To je částka, ze které si člověk často nezaplatí ani nájem. Jiné obory na tom nejsou o moc líp. Z výzkumu, který v loňském roce provedla asociace spisovatelů spolu s Obcí překladatelů a překladateli severu zase vyšlo, že jen pět % spisovatelů má zapsaní pravidelný příjem a čtyři pětiny z oslovených si vydělávají méně než 5000 korun měsíčně. Jen 10 % překladatelům a z překládání příjmy, které by převyšovaly jejich výdaje. Klišé o tom, že umělci a umělkyně tvoří, protože zkrátka musí a peníze jsou pro ně vedlejší, bylo snad mnohokrát vyvráceno, ale pro jistotu důstojné životní podmínky jsou jedním ze základních lidských práv a umělci si je zaslouží stejně jako jakákoli jiná pracovní skupina. Takto popsala v rozhovoru pro Salon práva Anna Štičková, podílející se na vyjednávání o podobě statusu umělce. A jde o jasné sdělení, které bychom si měli opakovat pokaždé, když se vynoří nesmysl o hladovějící umělci, který v bídě vytváří ty nejlepší věci. Ministr kultury Martin Baxa se v rozhovoru pro lidovky cz na jaře vyjádřil, že status umělce chce vyřešit novelou zákona o některých druzích podpory kultury. To je však podle řady odborníků a odbornic málo. Závazky vyplývající z národního plánu obnovy to sice naoko pokryje, ale zároveň se toho pro odvětví příliš nevyřeší. Status umělce by totiž mnohem spíš potřeboval samostatný zákon. Ačkoliv naději na to, že ministerstvo kultury bude chtít status umělce skutečně dotáhnout, je malá, tak stále žije. Pokud by se to podařilo, šlo by o krok, kterým by se Martin Baxa zapsal jako někdo, kdo skutečně chápe problematiku svého resortu a řeší ji. Ještě na to není pozdě.