Oblíbený evergreen české politiky opět na stole. Ministr práce a sociálních věcí před pár dny ohlásil další zátah na ty, kteří zneužívají dávky. Nepostrádá jistou absurditu, že se tak děje souběžně s masivní vládní kampaní vybízející lidi k tomu, aby si v současné krizové situaci nebáli o pomoc státu říct. Na první pohled by se mohlo zdát, že jedno s druhým nesouvisí. Opak je ale pravdou. Mnoho expertů se shoduje na tom, že to je právě dlouhodobé vykreslování lidí v nouzi jako potenciálních podvodníků vedoucí v praxi k mimořádně byrokratickém přísnému procesu schvalování dávek. Co zapříčiňuje, že se mnoho potřebných o ně požádat zdráhá? Kupříkladu na příspěvek na bydlení má podle odhadů nárok až čtvrtina domácností, přihlásí se o něj ale pouze asi každá šestá z nich. Proč je tedy zrovna teď potřeba upírat pozornost přetížených Úřadu práce právě směrem ke zneužívání dávek, tak zůstává záhadou. Nabízí se snad leda domněnka, že se ministr Jurečka chce jednoduše nahnat pár plusových bodů u veřejnosti, případně odvést pozornost od dalších chystaných nepopulárních kroků svého resortu jako návrhu na podstatné zvýšení věku odchodu do důchodu. Faktem totiž je, že na donekonečna omílaný mýtus o rozsáhlém zneužívání dávek česká společnost dlouhodobě slyší, a to navzdory tomu, že je ve skutečnosti problém naprosto marginální. Kontrolami zjištěné nepravosti se stabilně pohybují v řádu nízkých jednotek %. Jde tak o excesy jednotlivců, které pravděpodobně nikdy nepůjde vymýtit zcela a ne fenomén zpochybňující legitimitu systému jako celku podstatněji na něm ušetřit. Je vyloučené též, že se však politice sázka na toto téma vyplatí. O tom asi nejvíc vypovídá reprezentativní výzkum STEMu o konfliktech v české společnosti. Podle toho na ničem jiném ze zkoumaných tří desítek otázek neexistuje veřejnosti taková shoda jako na tom, že se u nás dávky zneužívají. To ale není všechno. Lidé to považují nejen za mimořádně palčivý problém, ale ještě mají dojem, že to otázka společnost polarizuje. Tudíž existuje mnoho těch, kteří to vidí diametrálně odlišně. Suma sumárum nás tak ze všech problémů, co již česká společnost má, očividně nejvíc pálí ten v podstatě neexistující. A ještě máme pocit, že boj s ním i spravedlivým zápasem disidentů se nepohodlnou, ale zásadní pravdu, a to ačkoli si pravdě odpovídající opak ve skutečnosti nemyslí skoro nikdo. Když přijde na to, jak jsme se do této poměrně bizarní situace dostali, vykreslují jiné výzkumy dvě různé cesty pro různé skupiny obyvatel. Ačkoli zastřešující. Princip přísné zásluhovostí jim je společný. U těch lépe postavených jde spíš o ideové přesvědčení plynoucí mimo jiné z toho, že oni sami se zařídit zvládli. U těch v horší situaci se často objevuje spíš argument když žádnou pomoc nedostaneme my, proč by měl dostávat někdo jiný? Oba postoje jsou k ještě jiným způsobem pro českou společnost špatným vysvědčením od politiky, zejména pak od té, která se zakládá na tom být protikladem populismu a dělat společnost soudržnější, bychom potřebovali pravý opak bezdůvodného naskakování na vějičku, domnělého zneužívání, vstřícný a nekomplikovaný přístup k lidem v nouzi, kteří se koneckonců v rámci sociálního pojištění. Pomoc státu v obtížných situacích se mi předplácí, a to nemalým podílem své mzdy. Už z toho titulu na ni není možné primárně pohlížet jako na podvodníky. A kromě toho konstantní vysvětlování, proč jet právě tak správně zneužívání dávek proti tomu dělat celospolečenský problém skutečně na místě není. Bude-li se pohybovat tak nízkých číslech jako dosud, je to nejen mrhání kapacitami, které můžeme využít na jiné, daleko palčivější problémy ve společnosti. Strnad to jen posiluje tak jako tak přítomné toxické a rozkladné tendence. A to je tváří v tvář stávajícím i budoucím krizím opravdu to poslední, o co bychom měli stát.