Zdá se mi, že má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, v samotném lidství dnešního člověka. Člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat, musí se vyprostit z toho strašlivého zapletení do všech zjevných i skrytých mechanismů totality od konzumu přes represi a reklamu až po televizní manipulaci. Musí se vzbouřit proti roli bezmocné součástky gigantického stroje, který se řítí, bůh ví, kam. Musí v sobě nalézt opět hlubší odpovědnost za svět, což znamená odpovědnost k něčemu vyššímu, než je on sám. To jsou slova Václava Havla, která mi napsal v dopise před 40 lety do Bonnu. Tehdy jsme si naivně mysleli, že bychom knihu, která měla navázat na můj rozhovor s filozofem z italského Janova Václavem Bělohradským. Myslím zeleň světa, kterou Havel vydal ve své edici. Expedice mohly přivést na svět korespondenčně, jenže dopisy nemohli chodit poštou, museli se pašovat přes zahraniční diplomaty. A to by trvalo moc dlouho. Proto po několika pokusech jsme se na podzim téhož roku domluvili, že mu pošlu nejprve magnetofon a otázky a on mi naplňují odpovědi. To se povedlo a kniha ono později skutečně vyšla. I když mohla mít namále, protože jsem tehdy každé ráno běhal nedalekém porostu poště, krabici s magnetofonovými pásky hodil před naším řadovým domkem na rohožku. Naštěstí nikdo neukradl. Odpovědi jsem přepsal, doplnil dalšími otázkami. Havel na ně odpověděl, ale zároveň rukopis, který tehdy mě málem 300 stránek seškrtal na polovinu a dvě otázky si připsal sám. Přiznám se, že já bych býval chtěl v rozhovoru ještě pokračovat. Zdálo se mi, že bych Václava Havla dokázal vyprovokovat k ještě dalším hlubším úvahám. Ale německé nakladatelství Rauvolf chtělo knihu vydat k Havlovým padesátinám. Knize jsem dal původně název paradoxy Václava Havla, ale protože se k ní a Olze Havlové nelíbila, manželovi řekla to není rozhovor, to je víc. Ale zrodilo se to název dálkový výslech. Poslední zádrhel se týkal honoráře. Německé nakladatelství se domnívalo, že pro Havla se pracuje zadarmo. Co jsem si nemohl dovolit. Ale nakonec i tento problém vyřešil. Robot chtěl ušetřit. Dodnes má tato kniha v češtině 13 se vydání, počítáme-li do toho vydání v samizdatu, vydání s lupou a všechna česká vydání zahraničí. Dodnes má prý tato kniha víc než 30 překladů, jak mi sdělili archiváři, včetně do ruštiny, čínštiny, japonštiny. V této dekádě vyšla i v novém překladu do polštiny a dokonce ne tak dál no byla přeložena i do albánštiny. A jak mi sdělil, že Krupník na Sorbonně i na harvardské univerzitě je jako doporučená literatura na žurnalistice i na politologii. Náš rozhovor, od jehož prvního vydání v Praze loni uběhlo 35 let, končí větou, která přežila stejně jako citát úvodu i Havlovu smrt. Všechno si odskáčeš, ale všechno kupodivu přežiji a vždycky budu nakonec zase zneklidňovat všude, kde to bude zapotřebí.