Jen dva dny před svou inaugurací potvrdil prezident Petr Pavel v rozhovoru pro Le Monde v úmyslu rozpoutat velmi vážnou debatu o budoucnosti Visegrádské čtyřky, tak jistě je na místě mluvit bez servítků o ostudném přístupu Orbána k podpoře Ukrajiny a jeho vstřícnosti k imperiálnímu Rusku. Hlavní otázkou ale je, zda už nebudeme rozmlouvat nad dávno mrtvým Visegrádem. Připomeňme si, že visegrádská trojka a po rozdělení Československa čtyřka vznikla před 32 lety s jasným cílem, a tím byla spolupráce Polska, Maďarska, Česka a Slovenska na jejich cestě do Severoatlantické aliance a EU. Nutným předpokladem na této společné pouti bylo sdílení základních hodnot liberální demokracie, vlády práva a občanských svobod. Už v půli 90. let ale byla visegrádská spolupráce uložena k ledu, když se Slovensko pod autoritářskou vládou Vladimíra Mečiara začalo přimykat k Rusku, a když poté, co přestalo splňovat základní demokratické a měřítka, bylo vyloučeno Severoatlantickou aliancí a EU z první vlny rozšiřování. Sotva visegrádská spolupráce ožila, když na Slovensku převzala moc široká pro demokratická koalice Mikuláše Dzurindy, začal se Visegrád otřásat pod nárazy populistického nacionalismu, v němž hrál prim Viktor Orbán. A když v roce 2002 přišel maďarský premiér s požadavkem, aby se podmínkou vstupu ČR a Slovenska do EU stalo zrušení Benešových dekretů. Poprvé a ne naposledy podkopal model visegradské střední Evropy v samotných základech. Paradoxně se to jeví tak, že skutečná jednota panovala ve Visegrádské čtyřce jen v krátkém období mezi lety 2015 až 2017. Když se na mocenských vrcholech sešli Viktor Orbán, Jaroslaw Kaczynski, Robert Fico a Miloš Zeman posilovaný spojenectvím s Andrejem Babišem. Pod tlakem této skvadry autokratů prosazujících vládu silné ruky a pohrdajících základními pravidly a normami demokracie, opanoval prostor ve Visegrádu antiliberalismus a nacionální populismus a zejména v Polsku a Maďarsku jsme byli svědky rychlého rozpadu politických svobod a právního státu. V případě Polska ovšem nesledujeme, že tamní vláda zodpovědná za rozklad demokratických hodnot v zemi se od prvních minut Putinova vpádu stala středoevropským lídrem v podpoře Ukrajiny. Naproti tomu Orbánův bojkot posílání zbraní na Ukrajinu, jeho zpochybnění masakru civilistů v Buči, výpady proti Zelenskému nebo volání po míru dle kremelského scénáře způsobily, že Maďarsko má nyní blíž k Rusku než k EU. Proč ale potom Visegrád ne poslat k ledu? Stejně jako když Vladimír Mečiar na Slovensku likvidoval demokracii a zemi tlačil ke svazku s Moskvou. A to v daleko méně nebezpečnější době, kdy v Rusku vládl na tamní poměry dost liberální Boris Jelcin a budoucí diktátor Putin je vykukoval za jeho zády. V Čechách je tato otázka aktuální po dvojích volbách, v nichž se ukázalo, že nástup populistů není nezadržitelný. Logickým krokem nového prezidenta a fialově vlády by bylo vystrojit pohřeb Visegrádu, který již umrtvili populisté svým zneužíváním na cestě k autokratickému vládnutí.