V komentáři v českých médiích se dost často objevuje požadavek, aby za nového českého prezidenta byla zvolena osobnost, která bude společnost spojovat, nikoli rozdělovat. Je to pochopitelná reakce na desetileté působení Miloše Zemana, který chápal získání úřadu prezidenta jako mocenský tah a soustředil se především na to, aby rozšiřoval svůj vliv, posiloval a odměňoval své věrné. Státnický rozměr hlavy státu, která sice není obdařen a exekutivními pravomocemi, ale za to může ovlivňovat společnost. Jako mravní a morální autorita mu zcela unikal. Mezi kandidáty, kteří přicházejí v úvahu, ovšem zatím neexistuje žádná výrazná osobnost, která by toto přání občanské společnosti splňovala a kterou by tedy jako budoucí hlavu státu preferovala většina populace. Současně zdaleka nejsilnější kandidát je podle posledního průzkumu agentury STEM pro téměř 60 % voličů jako prezident nepřijatelný. Mohl by se tedy opakovat těsný výsledek dvou předchozích voleb, který rozdělení společnosti jen prohloubil. Proč tomu tak je? Trpí český veřejný prostor personální vyprázdněností? Něčemu určitě nasvědčuje skutečnost, že nejsilnější kandidát na českého prezidenta je příslušník jiného národa, kterému dělá problémy mluvit správně česky. Přitom český národ byl svými buditeli v 18. a 19. století vymyšlen především na základě českého jazyka. To by potvrzovalo teorii, že my Češi si prostě neumíme vládnout, protože na většinu naší moderní historie byla někdo jiný. Už před minulou volbou prezidenta vznikla tzv. kroměřížská výzva, kterou podepsala řada veřejných intelektuálů a bývalých politiků a která definovala požadavky na budoucího prezidenta. Naše elity ale stejně nebyly schopny vygenerovat osobnost, která by získala většinovou podporu. Nakonec se stal hlavním Zemanovým protivníkem Jiří Drahoš, který sice nikomu nevadil, ale veřejnost také nechal chladnou. Neschopnost vybrat většinově přijatelnou osobnost ovšem souvisí s krizí dříve nezpochybnitelných autorit, která zasáhla celou západní společnost. Osobnosti, které by oslovily davy, již neexistují. Ovšem především proto, že již neexistují žádné davy, tedy kromě davu digitálního. Jak upozorňuje filozof Václav Bělohradský, iracionální dál, jak ho známe z dějin 20. století, ovládaný potřebou identifikovat se s velkým vůdcem byl nahrazen novým nevypočitatelný monstrem, kterým je dav digitální. Ten je ale rozparcelován do pověstných bublin, které se na sociálních sítích jen navzájem utvrzují ve svých postojích mém. Naše společnost je tedy rozdělena mezi zastánce establishmentu, kteří podporují liberálně demokratický systém, a nespokojené post katechistický většiny, jak je nazývá Václav Bělohradský, mezi kterými vypukla studená válka. Zatím máme štěstí, že jsme ušetřeni náznaku skutečné občanské války, kterou připomínalo hnutí žlutých vest ve Francii nebo útok Trumpových stoupenců na Kapitolu. Najít proto kandidáta, který bude českou společnost spojovat i v dnešním světě. Přání z říše snů. Můžeme sice jako někteří naši konzervativci obdivovat vůdcovské schopnosti Viktora Orbána, ale pokušení zavést podobný autoritativní režim bychom se měli vyvarovat. Spíše hledejme cestu, jak s tou částí společnosti, která je s liberální demokracií nespokojena, komunikovat. Jinou možnost, jak zachránit demokracii nemáme.