Když se po pádu komunismu otevřely hranice a dalo se jezdit na západ, obdivovali jsme kromě jiného nepřeberné množství zboží, které si Němci a Rakušané mohli koupit nás. Těch je ovšem tehdy silně omezovala jedna věc všechno bylo pro nás hodně drahé, včetně potravin. Tehdy by nikoho ani ve snu nenapadlo, že za 30 let budování kapitalismu budeme jezdit na západ nakupovat potraviny, protože tam jsou levnější. Co ovšem zůstalo, je vyšší kupní síla obyvatelstva v Německu nebo Rakousku, takže pro místní jsou jejich potraviny ještě levnější než pro nás ve světě. Ojedinělá je i další novinka vyšší cena potravin znamená zároveň nižší kvalitu. Případ srovnání zejména mléčných výrobků, uzenin a zeleniny u nás a v Německu nebo Rakousku. Největší radost tohoto vývoje mají samozřejmě domácí výrobci potravin. Je potřeba firmy z holdingu Agrofert nebo Madeta, kteří vykazují rekordní zisky. Nejmenší radost mají téměř 2 miliony Čechů a Češek, kteří balancují těsně nad hranicí chudoby, a zejména milion těch, co do něj už spadl. Situaci už nelze nazvat jinak než krachem naší zemědělské politiky. Nemůže za to samozřejmě jen současná vláda. Také nelze všechno svádět jen na Andreje Babiše, byť on byl jako největší domácí zemědělec a zároveň i premiér ve střetu zájmů a za jeho vlády se firmám Agrofertu dařilo mimořádně. Jde o neblahé dědictví celé předchozí zemědělské politiky a vina spočívá na bedrech všech předchozích vlád, ať již byly pravicové, nebo levicové, ať hlásali ideologii trhu bez přívlastků nebo se zaklínali mantrou o nutnosti potravinové soběstačnosti. Všechny vlády podporovaly především velké agrokombináty a umožnili propojení s potravinářskými podniky. Tyto podniky si rozdělily trh, takže konkurence u nás neexistuje. Jde o jedno z největších selhání ústavu na ochranu hospodářské soutěže. S agrární a potravinářské komory se staly silné lobbistické skupiny, které měly a mají své lidi ve všech politických stran a vlády nasypali spoustu peněz do marketingových kampaní na podporu domácích potravin, takže se u veřejnosti podařilo vyvolat dojem, že české potraviny jsou dobré a zdravé jen proto, že jsou české a ostatní potraviny se týkalo především těch polských, jsou zdraví škodlivé. Ne s Terrym a mariáš supermarketu plné drahých a často nekvalitní českých potravin a vládu, která si s tím evidentně neví rady. Propojení politiky a byznysu je často zmiňovaným úskalím liberální demokracie, ovšem spíše se hovoří o moci nadnárodních korporací, které mají na směřování světa větší vliv než politici voleni národními státy. Náš příklad ale ukazuje, že i národní firmy mohou politiku ovlivňovat víc než sami politici. Máme rozbujelý a drahý stát, který je vůči silným vlivovým skupinám velice slabí. Politici s oblibou hovoří o národní zájmy, ale zatím se ve skutečnosti často skrývají zájmy určitých skupin podnikatelů. Netýká se to jen zemědělství a potraviny. Podobnou situaci vidíme i v energetice. Silné skupiny podnikatelů dokáží ovlivnit znění zákonů a nastavit pravidla tak, aby vyhovovaly především jim. A nezdá se, že by mezi politiky existovala vůle to změnit. Připravovaný zákon o lobbování je podle expertů zcela bezzubý. Partikulární podnikatelské zájmy tak stále vítězí nad zájmem společnosti. Netřeba dodávat, že to na důvěře nejširší veřejnosti systém liberální demokracie rozhodně nepřidá.