Otázka, zda znal vloni Peking Moskvě ne vyslovený souhlas s útokem na Ukrajinu, zůstane asi bez odpovědi, stejně jako spekulace, že Putin čekal se zahájení války nakonec čínské olympiády. Teď je tu nová otázka. Budou Číňané těmi, kdo pomohou konflikt ukončit? Objevil se totiž čínský dvanáctibodový mírový plán. V Moskvě se zastavil přední diplomat Wang. I Rusové iniciativu uvítali a opatrně se o ni zajímají i Ukrajinci. Současně Čína nikdy Rusko invazi neodsoudila, rok pro mír nic nedělala a čelí obvinění, že Rusku potajmu pomáhá. Čínská lidová republika má více důvodů, proč se zapojit do mírových jednání. Jedním je prestiž postavení velmoci, která přispěla k ukončení nebezpečného konfliktu. Peking se takto angažoval při zprostředkování komunikace mezi oběma Korejemi nebo Pákistánem a Afghánistánem. To vše je zahaleno v obecném čínském sebepojetí jakožto státu, který odolává americké hegemonii. Řada zemí třetího světa nebo chcete-li globálního jihu na tuto rétoriku slyší. Čínští představitelé v této souvislosti orwellovsky mluví o rovnosti, svobodě a demokracii, i když to mnohdy znamená, že domácí autokrati odmítají, aby jim do jejich stylu vládnutí někdo mluvil. Tuto perspektivy v minulosti podporovalo i Rusko. Čína má vůči jeho budoucnosti komplikovaný vztah. Přeje si oslabení západu, který se válkou vojensky vyčerpává, ale také se politicky konsolidoval a možná se rozhodne obnovit svou schopnost se vyzbrojit. Číně zároveň jistě nevadí oslabené Rusko, ale také ho potřebuje jako parťáka právě v konfrontaci se západem. Třeba pokud by se dělo něco kolem Tchaj-wanu. A přitom také Čína rozhodně nechce příliš narušit své vazby se západem, který je pro její ekonomické přežití nadále klíčový. Je to něco jako čínská strategická hra. Má Čína v případě rusko-ukrajinského konfliktu co nabídnout? Něco přece i Josep Borrell, vysoký představitel EU pro zahraniční politiku, uznal, že Peking může sehrát úlohu, kterou Evropa splnit nedokáže, protože je příliš zapojena do ukrajinské obrany. Čína je velká, mocná a má snadný přístup do Kremlu. Snad by mohla i něco garantovat. Situaci, kdy Vladimiru Putinovi nikdo nevěří, ani to, že se jmenuje Putin. Zároveň ale vůči čínské úloze neutrálního hráče panuje určitá skepse. Čínské stanovisko je formulované velmi pružně. Na jednu stranu se Peking opakovaně odvolává na důležitost suverenity a teritoriální integrity států i s ohledem na svůj výklad otázky Tibetu, Sin-ťiangu nebo Tchaj-wanu. Současně se ale nezdá, že by se chystal tento princip přísně uplatnit v případě Ukrajiny, tedy žádat, aby výsledkem jednání byl návrat všech Rusy obsazených území. Pak je tu pochybnost o tom, jakou úlohu Peking hraje v samotném konfliktu. Jeho představitelé odmítli, že by Rusko vojensky podporovali. Ovšem deník The Wall Street Journal před několika dny publikoval materiál, který údajně dokládá materiální podporu ruskému tažení. Tedy že čínské firmy včetně těch, které jsou ve státních rukou, to dávají ruské armádě součástky a technologie, které Rusové potřebují pro výrobu nebo opravu zbraní či radarů. Nedoložené zatím zůstává obvinění, že Čína hodlá Rusku dodávat sebevražedné drony. Čína se také po odchodu evropských států stala největším obchodním partnerem Ruska. Vzájemná výměna se během válečného roku zvýšila o 30 %. Něco podobného se ovšem dá říci i o Indii, na kterou Evropa hledí s menší podezřívavostí, ale přitom pomáhá Rusku vyhnout se sankcím. Vydělávat na prodeji ropy a plynu do Asie, nikoho nepřekvapí, pokud Čína nakonec se hraje nějakou roli při dojednání míru či příměří. Stejně tak ovšem nikoho nezaskočí. Pokud se jí to nepovede, třeba to nakonec bude ta Indie.