Irák zažil desítky let politického ustrnutí za Saddáma Husajna a dalších 20 let chaosu a bojů mezi sunnity a šíity. Teď se posunul do fáze vnitrostranického konfliktu. Ale to samozřejmě není celá pravda. Bezprostřední příčinou nepokojů bylo oznámení vlivného iráckého politika Muktady Sadra, že odchází na protest proti poměrům z politiky. Jeho příznivci vnikli do bagdádské vládní čtvrti a střetli se tam s bezpečnostními složkami státu. Suter pak své příznivce vyzval, aby se nedopouštěli násilí, protože nikdo nesmí prolévat iráckou krev. Tak zhruba s ní souhrn hlavních informací z počátku týdne. Jsou pravdivé, ale ne úplné. Celá věc se odehrává na pozadí irácké politické krize, kterou dlouhodobě způsobuje napětí mezi šíity, sunnity a Kurdy a neexistence dobrých pravidel nebo jejich nedodržování. Bezprostředním důvodem je nemožnost sestavit vládu. Tu chtěl sestavit právě Muktada Sadr, kdysi šíitský, radikální, dnes populistický, charismatický vůdce, který se dokázal domluvit s některými zástupci sunnity i Kurdů, ale ne s některými šíitskými proudy. Ty využily nedokonalosti ústavy a od podzimu blokují sestavení vlády. Současně Sandrovi příznivci kempují v blízkosti parlamentu a dávají najevo, že jsou připraveni na pokyn svého vůdce konfrontovat své soupeře z jiných šíitských organizací. Sandro o rozhořčení ze střetu v bagdádské zelené zóně tedy není tak docela uvěřitelné. Ostatně sady je sám dřívější vůdce ozbrojeného hnutí a ví, že své lidi rozmístil nejen na úřadech, ale také vyzbrojil. A proti komu vlastně bojovali jeho lidé? Irácké bezpečnostní složky se skládají z nejrůznějších částí, ovšem z velké části se jedná o ozbrojené přívržence jiných šíitských proudu, které byly začleněny do oficiálních iráckých složek, ale ponechávají si nadále loajalitu k partikulární vůdcům. K paradoxům současné situace patří, že se v Bagdádu střetli nikoli sunnité se šíity, ale převážně šíitští ozbrojenci s jinými šíity. Jedni na straně Muktady Sadra, druzí proti němu. Sám z adresy udělal po roce 2003 jméno jako mladý vůdce jednotek, které bojovaly proti americké armádě pod hlavičkou odporu proti okupaci. Americká invaze, svržení režimu Saddáma Husajna a nastolení demokratického mechanismu paradoxně posílilo dosud potlačovaný hlas šíitské většiny, tedy i lidí jako je cider, a také umožnilo Íránu značně posílit vliv sousedním Iráku. Jenže o necelá dvě desetiletí je situace zase jiná. Sada za největší nebezpečí pro iráckou nezávislost považuje nejen Američany, ale i Íránce a otevřeně se staví proti systematickým snahám Teheránu udělat Iráku íránský protektorát, mimo jiné i prostřednictvím spřátelených politiků a jejich ozbrojených složek. Právě tyto síly znemožňují Sandrovu hnutí ujmout se vlády a blokují i další jeho snahy. Jenže sádry příliš vlivný a má už příliš mnoho lidí na důležitých místech, aby se ho pro íránští politici mohli zcela zbavit. Teď naopak převzal iniciativu on a vzpouru v bagdádské vládní čtvrti, od které se on sám distancuje, někteří analytici přirovnávají k obdobě šestého ledna v USA, tedy pokusu převzít moc za pomoci vlastních příznivců. Sám Suter prohlásil, že na protest proti poměrům hodlá odejít z politiky. Tomu ale málokdo věří. Spíše se zdá, že couvl, aby mohl lépe skočit. Jenže nikdo neví kam. Ale zřejmě míří k tomu, aby se stal v nějakém smyslu číslem jedna v irácké politice jménem iráckého národa nebo jménem iráckého Šímu. Irák totiž nadále touží po stabilitě i po respektu, a to i od sousedů.