Co si vlastně Palestinci myslí o současné situaci, o Hamasu nebo Izraeli? Různé průzkumy z poslední doby jako kdyby podávali velmi rozporný obraz věcí. Dá se vůbec udělat nějaký jasnější závěr a vědí to sami palestinští respondenti? Podle jednoho průzkumu útoky ze sedmého října podporují asi tři čtvrtiny Palestinců, většina z nich silně, jen 13 % bylo proti, 11 % zůstalo neutrálních. Soužití s Izraelem odmítlo asi 85 % dotázaných. Skoro tři čtvrtiny se vyjádřili pro obnovu historické Palestiny a vznik vlastního státu od řeky k moři. To lze chápat jako podporu politických a vojenských cílů hnutí Hamas. Podle jiné sondy provedené krátce před útokem vypadá situace hodně odlišně. Mírně nadpoloviční většina dotázaných občanů se stavěla za dvoustátní řešení konfliktu s Izraelem, tedy mír a vznik palestinského státu vedle Izraele. Dalších 10 % bylo pro izraelskou a palestinskou konfederaci a devět % pro společný stát. Celkem tedy asi tři čtvrtiny byly pro nějakou formu mírového soužití. Podle téhož průzkumu si většina bazénů stavěla k Hamasu negativně. Považovali ho za zkorumpovaný a bez zájmu o život obyčejných lidí. Například jen 16 % dotázaných považoval za příčinu špatné hospodářské situace izraelskou blokádu. V hypotetických prezidentských volbách by třetina Gaze nůž volila představitele Fatahu Marván a barvitého, zatímco Ismail Haníja z Hamasu by volila čtvrtina a současného prezidenta Mahmúda Abbáse jen 12 %. Máme tedy dva velmi odlišné obrázky situace. Jeden ukazuje Palestince a specificky Gas Anny jako podporovatele ozbrojeného boje, případně až do zničení Izraele, druhý jako partnery připravené pro dojednání míru s Izraelci. Vysvětlení je několik. Jedno spočívá v tom, že první průzkum vznikl po započetí války, druhý před ním. Podle zkušenosti z minulých výzkumů víme, že probíhající konflikt vždy zvýší podporu Hamasu a naopak. Druhý faktor spočívá v pocitu, že jeden výzkum byl veden s ohledem na domácí a panarabské publikum a zdůrazňoval kritiku Izraele, zatímco ten druhý vznikl pro americké instituce a zdůrazňoval ochotu Palestinců se dohodnout. Zkušenost také praví, že v případě výzkumu palestinského veřejného mínění je vždy třeba počítat s tím, že odpovědi jsou velmi flexibilní a někdy vzájemně obtížně smiřitelné. Lidé někdy ve svých odpovědích vyjadřují spíš přání, ulevují frustraci nebo vysílají vzkaz i těm, kdo rozhodují. Podle ještě jiného průzkumu z minulého desetiletí většina Palestinců staví nad politické ambice včetně zřízení vlastního státu, schopnost vydělat dost peněz na pohodlný život, případně dobrý rodinný život. To jsou lidsky pochopitelné a zcela nevýbojné cíle. Palestinci vysílají vzkazy svým vládám, ostatním Arabům, Američanům a samozřejmě Izraelcům. Na Izraelcích záleží mnohé z toho, jaký život budou Palestinci žít, je také na Izraelcích, zda se vrátí k předávání území za bezpečnostní garance, což sami Izraelci chápou jako riziko, jež se nemusí vyplatit. Izraelský problém je, že z těchto průzkumů nelze udělat žádný jednoznačný závěr. Optimistický by byl ten, že pokud dostanou Palestinci šanci, ale dostatečné podněty, přistoupí na koexistenci, pesimistický, že bude velmi snadné takovou konstrukci strhnout, přinejmenším pro odhodlanou radikální menšinu.