I kdyby chtěl, nemůže se žádný americký prezident vyhnout otázce Blízkého východu. Je tam příliš mnoho ropy, příliš mnoho zdrojů napětí a příliš mnoho způsobů, jakým tamní dění ovlivňuje události v celém světě. Donald Trump, ten dřívější i ten současný má pro tuto oblast komplikovanou zprávu. Profiluje se jako drsňák, který je se vším rychle hotov a mimo jiné zvýšil rozpočet armády, ale také jako muž, který nemá rád války a chce se věnovat hlavně americkým záležitostem. Přitom se tamnímu dění věnoval nebo přinejmenším k němu vyjadřoval celkem často. Jde hned o několik volně provázaných problémů. Konflikt izraelsko-palestinský, respektive izraelsko-arabský, dále vztahy s arabskými zeměmi, zejména ropnými, a záležitost Íránu, zejména jeho jaderného programu. Dědictvím Trumpova prvního období byly především Abraham opavské dohody, tedy smířeni čtyř arabských zemí s Izraelem, také přesun americké ambasády do Jeruzaléma a uznání izraelské anexe Golanských výšin byly chápány jako pro izraelské kroky a v neposlední řadě zvýšil tlak na Írán. Odstoupil od mezinárodní dohody o jeho jaderném programu a uvalil na něj sankce. Teď se po čtyřech letech vrací, ale jistě nevstupuje do téže řeky. Blízký východ se změnil, včetně otevřeného konfliktu v Gaze a v Libanonu. Trump tvrdí, že války ukrajinská i ty blízkovýchodní by se za jeho prezidentování nestaly. A také tvrdí, že on dokáže konflikty ukončovat. Zatím si nechává pro sebe, jakým způsobem. Mezi prvními gratulanty byl izraelský premiér Netanjahu. Radost projevily i jeho koaliční partneři, kteří usilují o anexi části západního břehu. Není ale zřejmé, zda se budou z nového Trumpa tolik radovat. Za prvé proto, že Trump dává najevo nervozitu z protahovaných konfliktů a pravděpodobně bude Netanjahu a tlačit k jejich rychlému ukončení, možná ještě před svým lednovým nástupem. Pro Izrael to může být dobře, nebo špatně. V neposlední řadě Trump mezitím navázal spojenectví s částí americké muslimské komunity a věren svému transakčnímu pojetí politiky se bude snažit vyhovět jim i jejich mateřským zemím. Palestinská reprezentace, ta v Ramalláhu, se v minulém období kvůli jeruzalémské ambasádě rozhodla Trumpa ke své škodě bojkotovat. Tuto chybu už třeba neudělá. Bude mít za sebou Saúdskou Arábii, která je i po válce v Gaze ochotná uzavřít mír s Izraelem, ale s podmínkou, že se otevře jasná cesta k palestinské státnosti. Trump má na spolupráci se státy Arabského poloostrova zájem. Investoval tam mimo jiné mnoho svých vlastních peněz a také bude jako prezident chtít co nejlevnější ropu. S nejistotou do budoucna hledí jistě i v Teheránu. Teoreticky by Trump mohl podpořit izraelský nebo americký útok na tamní jaderná zařízení nebo tamní hospodářskou infrastrukturu. Jenže to by si nepřáli z obav z íránské pomsty ani soudit. Blízký východ se změnil. Možná i Trump ale v řadě ohledů zůstává stejný. Za prvé je značně ovlivnitelný lidmi v okolí. Bude záležet na tom, kdo to bude. K za druhé je nevypočitatelný, nechává se ovládat pocity, zejména potřebou vítězit a oslňovat. A v neposlední řadě je také naopak vypočitatelný. Politiku si představuje jako rychlé, ohromující dohody, pokud možno uzavřené pod jeho nátlakem. Jenže jeho protějšky se dříve nebo později naučí s takovým přístupem nakládat ve svůj prospěch. Je tu ještě jedna věc. Trump dává najevo, že usiluje jen o jedno volební období a možná bude chtít zanechat nějaký velký odkaz v podobě stabilizace notoricky nestabilního regionu. Bidenova éra pro blízkovýchodní region zas tak dobrá nebyla a nelze vyloučit, že za čtyři roky na tom bude lépe, ať už díky Trumpovi nebo jemu navzdory.