Zneužívání polských médií bylo zatím poslední kapitolou nekonečné ságy středoevropských autoritářů, ve které jde o podřízení si sdělovacích prostředků. Česko nyní naštěstí výrazně v regionu vybočuje. Otázka zní, jak dlouho tato pozitivní deviace vydrží. Česko tak dlouho řešilo nepřijatelné ovládání médií expremiérem Andrejem Babišem, případně další mediální akvizice podnikatelů s větším či menším střetem zájmů. Až se tak trochu zapomnělo koukat kolem sebe. Polské parlamentní volby nám připomněly, že útisk svobodných médií v okolních státech postoupil notně kupředu. V Polsku se ze všech sil pokoušel o vládní Právo a spravedlnost obhájit exekutivní moc, a to i manipulací médií, což vyústilo v závěrečnou předvolební debatu, která se ze všeho nejvíce podobala frašce TVP, by měla být televizí veřejné služby, ale ve skutečnosti je státní hlásnou troubou s neskrývanou podporou aktuální vládní moci. Od moderátora duelu zaznívaly sáhodlouhé otázky, které zjevně stranili vládě, ale na reakci měli reprezentanti obou hlavních sil jen minutu. Dalším důkazem podřízení televize vládní moci může být extrémní nevyrovnanost zastoupení jednotlivých stran. A můžeme pokračovat dále. Státem ovládaný energetický gigant o Orlen, který v Česku vlastní například síť pump Benzina, z nepochopitelných důvodů vstoupil před lety do mediálního byznysu a skoupil významné regionální listy před volbami najednou bylo zřejmější, proč se tak stalo dvěma opozičním uskupením. Společnost odmítla přijmout předvolební inzeráty, protože jsou prý levicové, nikoliv extrémistické či něco podobného. Stačilo, že jsou levicové. A aby to bylo ještě bizarnější, u některých opozičních stran to ani nebyla pravda. Porážku stávající polské vlády je jistě možné analyzovat z mnoha stran, ale z pohledu u tlaku médií je změna nepochybně potřebná a stala se na poslední chvíli. Otázka zní kolik se toho změní k lepšímu. Polsko má dlouhou tradici podřizování médií veřejné služby vládním zájmům. Hrozí tak, že jen přikyvovače končící garnitury nahradí přikyvovače garnitury nové. Jistě to nebude již tak dryáčnické jako dosud, ale Polsko má před sebou nepochybně ještě dlouhou cestu ke stabilní, nezávislé a svobodné mediální krajině. Pokud se podíváme na další postkomunistické sousedy Česka, nic pěkného nevidíme. Spíše naopak. Maďarsko prakticky zlikvidovalo svobodu médií. Podle reportérů bez hranic 80 % tamních médií politicky či ekonomicky ovládá stávající politická garnitura. Velkou otázkou je nyní Slovensko. Tam po vraždě novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové celá země pochopila, jak důležitá je svoboda médií a jejich ochrana. No ale jsme o pět let dále a k moci se opět dostává silně národovecká sestava a od předchozí garnitury navíc dostává nečekaný dárek v podobě navázání financování médií veřejné služby na státní rozpočet. Takže tato média půjde velmi snadno ovládnout. Česká média mají jistě mnoho problémů a chyb, ale ve středoevropském srovnání je to nyní skutečně ostrůvek pozitivní deviace. Dle žebříčku svobody tisku reportérů bez hranic, který byl vyhlášen ještě před letošní volební sezonu, bylo Polsko na 57. příčce, Slovensko na 17., Maďarsko na 72. příčce. Česko je na 14. příčce nejvýše ze všech postkomunistických zemí střední Evropy. Bylo by velkou iluzí si myslet, že když to u nás není není tak špatné jako u sousedů, tak nemáme vlastně vše hotovo. Naopak, místo poměřování sousedy se o nich musíme odpoutat a snažit se o standardy, které jsou běžné. Dále na západ či dále na sever od nás. To jen tak zajistíme, že až se i u nás zase nějaký autoritář bude snažit o ovládnutí médií, tak ta vydrží a nepodvolí se, jako skoro všechno v Maďarsku a mnohá v Polsku.