Ačkoliv se u debat týkajících se odchodu Ivana Bartoše z vlády nejčastěji skloňuje oblast digitalizace, zásadním tématem jeho bývalého resortu bylo i bydlení. Schválení zákona o dostupném bydlení bylo jedním z hlavních pirátských lákadel a vláda se tento velmi potřebný zákon dala i do programového prohlášení. Chceme, aby české rodiny měli kde bydlet a aby děti měly dobré vzdělání, které je dobře připraví na měnící se moderní svět, hlásila vláda při svém nástupu k moci. Tři roky poté tu máme velmi neuspokojivý výsledek. Zákon se zasekl a ukončování bytové nouze a obchodu s chudobou je v nedohlednu. Doplácí na to samozřejmě opět ti nejvíc zranitelní děti, osamělí senioři, matky samoživitelky, chudé rodiny. To dokládá i nejnovější zpráva o vyloučení z bydlení, kterou zpracovala iniciativa za bydlení. Každý sedmý občan ČR má v současné době problémy s bydlením. V bytové nouzi se nachází více než 160000 lidí, a to včetně 62000 dětí. Dohromady má podle zprávy nějaký druh závažných problémů s bydlením neuvěřitelných 1,6 milionů obyvatel Česka. Krize, o které se mluví už téměř dekádu, postupuje a řešení je stále v nedohlednu. Za bytovou nouzi označují autoři a autorky zprávy takový stav, kdy je osoba vyloučena ze standardního bydlení. Kromě lidí bez střechy nad hlavou se bytová nouze týká také domácností přebývající v azylových domech a na ubytovnách nebo v extrémně přelidněných či nevyhovujících bytech. Právě ubytovny jsou jednou z nejdéle trvajících bolestí české politiky. Bydlení jsou předražené, nedisponují ani základním vybavením, sociální zařízení mají většinou na chodbě a v naprosto mizerném stavu a velmi často zde bují celá řada patologických jevů. Patří mezi ně rozvíjení závislostního chování, domácí násilí, kriminalita nebo ohrožení duševního zdraví. Dávat za vinu těm, kteří na ubytovnách musí přežívat, by však bylo zcela neadekvátní. Jsou často v situaci, kdy nemají kam jinam jít. A to i proto, že nemáme žádné zákony, které by vymezovaly adekvátní bydlení a bránili obchodu s chudobou a sociálním vyloučením. Nejsmutnější na celé situaci je především to, že reálně poškozuje děti. Bytová nouze má totiž negativní vliv na naplňování jejich základních potřeb, narušuje jejich bezpečí a významně zvyšuje riziko jejich ohrožení. Je také jedním z nejčastějších důvodů umisťování dětí do zastaralé a zároveň velmi nákladné instituce zřizované státní náhradní péče, která stojí daňové poplatníky přibližně 12 miliard korun ročně, až polovině případů odebírání dětí. Jedním z důvodů právě špatná bytová situace rodiny. Tato přetrvávající praxe je úplně nepochopitelná a také pro ni neexistuje omluva. Rozpady rodin kvůli neutěšené sociální situaci jsou něco, co v dobře fungujícím státě nemá existovat. A ne proto, že ústavní péče je drahá, zkrátka proto, že rozpad rodiny způsobuje hluboké a těžko zahojit silné trauma a rozhodně se mu dá předejít. To bychom ale museli mít politickou reprezentaci, která krizi bydlení bere skutečně vážně, což vláda Petra Fialy není. Zvlášť po odchodu Ivana Bartoše a jeho spolupracovníků, kteří jako jedni z mála měli ambici s neutěšenou situací konečně shýbnout.