Návštěva
Odcházení je vrchol života. Těžko se nám tu zanechávají vztahy. Umírající potřebují mnoho lásky
Návštěva
Hradec Králové
V rozhlasovém pořadu Mysli si ženu vám představujeme silný a inspirující příběh zdravotní sestry Jany Sieberové, která se vzdala kariéry na špičkovém klinickém pracovišti a bez koruny v kapse se pustila do budování mobilního hospice Duha v Hořicích.
Vladislava Wildová
Přepis epizody
-
Já jsem ještě neochutnala, ale za chvíli ochutnám, protože tady před námi ale Mazanec a prý je takový speciální. Netekla ho Jana Sýkorová. Recepturu prý nedostaneme, protože protože jsem si ho přivezla od sester karmelitek na Hradčanském náměstí v Praze, ke kterým odjíždím, když mi je těžko nebo jsem unavená a vyčerpaná a potřebuji někde najít místo, kde spočinul, kde se nějak uspokojím a potom můžu jít dál. Tak vlastně ten mazanec jsem dostala pro svoji rodinu.
-
A hned vedle toho Mazance hoří krásná svíčka s přírodními, opravdu přírodními motivy, která nám připomíná, že hořickému domácímu hospicu je 10 let. I on souvisí s tímto domem, viďte?
-
No tak já bych řekla, že v tomto domě jsme samozřejmě prožili krásné chvíle, protože manžel je chirurg a jako lékař touží po kontaktu s přírodou. Takže my jsme bydleli dlouhá léta v malém, ale moc hezkém třípokojovém bytě na sídlišti. A v roce 2002 jsme koupili tento starší dům. Splnil se nám. Tak se. Ne že jsme blízko přírody, ale také jsme tady prožili kromě krásných chvil velmi bolestné chvíle. Bylo to období, kdy manžel při stěhování piana mu praskl vlastně slepé střevo a byl tenkrát hospitalizovaný v nemocnici a měli jsme strach o jeho život. A za pár týdnů si tady syn vlastně zlomil krční páteř. Byl operovaný v Hradci Králové na neurochirurgii a lékaři mu nedávali šanci na přežití. A v tomto období my jsme se nijak opravdu vnitřně jako rodina zastavili. Byl to takový, řekla bych, osobnostní přerod nás jako manželů. Začali jsme nahlížet na utrpení jiným způsobem, ale paradoxně jsme se dostávali i blíž k utrpení druhých lidí, k umírání. A já jsem v té době rozpoznávala nebo rozlišovala, že by možná byla taková šance založit domácí hospic v malém městě. Hospic, který vlastně nějak bude ošetřovat a umírající pacienty v přirozeném prostředí, to znamená doma bude podporovat rodiny. A měla jsem z toho taky strach. Měla jsem strach, zda to zvládnu, zda seženou potřebné finance, léky, prostory. Tak prostě jsem začínal a zkrátka tady doma ona jiná možnost nebyla.
