Veronika Souralová je spisovatelka, fotografka a ředitelka společnosti Czech foto, která organizuje prestižní fotografické soutěže Czech Press Photo. A řekne jí třeba foto. Miluje jízdu na koni, svoje psy a fotografování hmyzu. Fotky hmyzu publikuje i v odborných vědeckých publikacích. Její cesta k fotografii však nemohla celkem prima moc jara vedla trochu netypický stavební fakultu ČVUT. Sama o sebe hovoří, že miluje dobrodružství a čím je starší, tím má větší odvahu podnikat mě obvyklé cesty. Od mikrofonu ho vodou vás zdraví Tatiana Čabáková.

Vítají v hovorech. Děkujeme moc za pozvání. Veronika. Já bych začal na úvod Hovorou rada odmítal. A co tě vůbec přivedlo k fotografování u mravenců a hmyzu? Byla to opravdu netypická cesta, protože já jsem odjakživa milovala umění psaní, a přesto jsem se shodou okolností dostala studovat na stavební fakultu. Už na škole jsem se seznámila s mým manželem, který má samozřejmě v mém životě jako velkou roli. A vlastně velmi brzy jsem potom po škole šla na mateřskou dovolenou, měla jsem děti a vlastně v té době jsem potom vlastně přemýšlel o té své seberealizaci. A na mateřské dovolené jsem hodně začala fotografovat. Začátku jsem fotil a všechno možný přenos. Potřeba naučit techniku a nějak s tou technikou se sžít. A fotila jsem všemožný různý témata a vždycky jsem toužila po tom, aby můj táta, který byl přírodovědec Krkonošského národního parku, aby se mu ty fotky líbily. Takže jsem ji říct. Já fotila hodně kraje. No a jela jsem do Ameriky fotit po národních parcích. Úplně pyšná jsem přinesla domů, jak makají štos fotografii. Ukazovala jsem je tátovi a on se to tak jako prolítl. Rychlá říkám no no, no dobrý, dobrý, dobrý. Ale kde máš nějaký mravence nafocený? Protože on sice byl byl zoolog a ornitolog, ale v té době se začal jako hodně zajímat o mravence a vydával i časopis o mravencích, který se jmenoval formička a do toho potřeboval fotky. Tak já jsem říkal no jo, no žádný mravenci, co jsem tam jako nedovezla. Jak se vlastně jako fotí o tom, co co mluvím. Toto už jako pěkných pár let zpátky, 20, ne-li víc. A tenkrát ještě nebyla taková možnost všechnu všemožných workshopů dneska. Když se chcete naučit fotit makro fotografii, tak tak se vygůglit jako x kurzu, na které jde té. Tam vás to naučí. Ta technika je taky běžně k dostání, byť to stojí nějaký peníze, ale tenkrát to tak jako nebylo a já jsem opravdu hodně pátrala, kde bych se tu makrofotografii no učila. Postupně jsem ty informace lapala a učila se, jak vlastně ty šesti mnohé tvory, kteří se hrozně rychle pohybují a kteří mají něco za lubem a jako those si za svým vlastním cílem, jak se na ně mám koukat. Takže to není jenom o tom focení, ale je to i hodně o tom, že že musíte o tom s o hodně vědět, abyste jako věděli, co tam vlastně fotíte, s kým spolupracuje na těchto fotkách, kdo ti dává tyto informace? Je to u mravenců, to byl otec. U včel jsem se potom seznámila s vedoucím vědeckého ústavu včelařského, s panem Ing. Titěrou a ten mě vlastně naučil všechno o včelách. Samozřejmě. Já když něco dělám, tak se to snažím dělat fakt do hloubky a takže si k tomu nastudoval plno věcí. Studiu si knížky o životě, toho, určitá mez, o který se zrovna pořizují, přidá se to. Snažím jako fotí v takových velkých celcích, že to nejsou jenom jenom náhodné fotky. Jako když fotím mravence, tak pak jako fotím prostě dva roky mravence a vlastně nefotím nic jiného a snažím se tam najít zákonitosti a najít zajímavosti, které tam jsou a zachytit se právě na těch fotografiích. A jako to bývá u všeho, tak čím víc to studuje, tak tím víc se dozvídáte zajímavého. A aspoň já jsem z toho úplně absolutně nadšená. Už přijel jsi si dala za úlohu proniknout do dějů, které se odehrávají v nutrií úl. A která z těchto činností ti dala na větší práci? Prý fotografování, myslím činnosti v Chicagu včel a já jsem jezdila do včelařského ústavu. Tam jsem se opravdu o těch včelách hrozně moc naučila, protože ono když se poprvé kouknete na plástech, vyndáte z úlu, tak vám připadá, že tam prostě ty včely lezou tak jako přes sebe a že že je to takový jako hemžení bez nějakých pravidel, což není absolutně pravda, tak každá včela tam má svoji úlohu a to včelstvo je opravdu sofistikovaně organizovaný a já jsem se tam právě za pomoci pana Ing. Titěry do toho dostávala a opravdu jsem tam fotil a ty jednotlivé děje, jak se včela vylíhne a jak potom čistí tu buňku, jak krmí larvy, jak ta larva jako roste. Ty jednotlivý stádia k stavějí plástve. A to, když jsi se ptala, co co mi dalo největší práci, tak právě jsem chtěla vyfotit řetízky, protože to je zajímavé. Když by včely vlastně stavěli plástev, tak o tom včelstvu je úplně unikátní to, že že oni vlastně nepotřebují žádné jakoby stavební materiál, že oni se to všechno vyprodukují sami ze sebe, oni vlastně z těch svých článků na zadečku vyprodukují vosk.

Sami ze svých těl vytvoří vlastně takové lešení, aby aby dosáhli do všech těch kohoutů, toho rámu, který hokeje vlastně zastavit. A po tom lešení vlastně ty ostatní včely lezou a vlastně začnou tam stavět v plástve. Takže já jsem chtěla právě vyfotit to, jak jsou takto za řetízku a ne na sebe, jak mají jako vytvořený to lešení. To zatím podařil, ale vůbec to nebylo na poprvé, protože oni tak jako to dělají jenom v určité fázi roku a musí k tomu být ideální podmínky. Nesmí být moc horko, nesmí být moc vítr nebo naopak to zas postaví rychle. Tak já jsem tam vždycky mi třeba volali, už začínají stavět, tak já jsem sedla do auta a led, protože metod trvala hodinu cesty, tam jsem dojela, tak pak jsem přijela k nám a oni zrovna věk, a to dost, nebo teď zrovna přestaly stavět a všechny tady takto sedí nahoře, protože je horko. Takže to bylo takový dobrodružný. Ale když se vám pak taková fotka podaří, která vám dá takto hodně práce, tak to je pak ještě daleko větší radost. Co tě tak fascinuje na životě těch společenských hmyzí na nich fascinuje to, že to je vlastně jako obrovská paralela lidské společnosti. Akorát já vždycky říkám, že v tom hmyzu to funguje daleko líp než lidský společnosti, protože oni tady jsou neskonale déle, než šlo o let a je to prostě desítky milionů let a tak se to nějak jako vyladili to svoje společenství a funguje jim to tam dobře. Aspoň mně se to takto zdá. A je to tak, že oni pracují jako pro ten celek, že ano. Je tam nemají sobeckost a to ego, který k hodně jako těžce nesu jako lidský společnosti. A mně se zdá, že to nejsou jako ty jednotliví tvorové, který jsou jako jeden mravenec, jedna včela, ale že ten tvor je prostě to společenstvo, taková jedna buňka toho společenstva je ten jeden mravenec a ta jedna včel. A proto jim to tak hrozně dobře dohromady ladí.