Čaj a jeho příprava | Foto: Ivana Šuláková

„Pojďte někdo zabít to dítě!“ zvolala jsem o svátcích z kuchyně, kde jsem zběsile vařila a chlapec v mé blízkosti už několik desítek minut otravoval. Přišel muž a vzal do ruky nůž. Kdyby byl psychopat, můj příkaz by dokonal. Kdybychom všichni mysleli vážně to, co říkáme, byl by svět samý mord („Pojď, nebo ti utrhnu hlavu,“ pravil onehdá jeden mladý otec k ročnímu dítěti, které drahně dlouho zkoumalo šošolku jakési traviny, a v té výhružce, jež jsem zaslechla, byla spousta lásky). A samá sebevražda („Já se picnu“; „Jdu si hodit mašli“). Případně náhlá mozková příhoda („Mě trefí/klepne“; „Beru se k hodině“). Prakticky veškerý přeživší zbytek populace by přišel o rozum („Já se z toho snad zblázním!“ „Ty šílíš!“). Kromě toho by ale „na hlavu padlých“ byla i spousta jiných věcí.